Zločin a trest

Dlouho jsme se radovali, dlouho ruce mnuli,
Zloděj sejde na své chyby, hamižnost a dluhy,
Policajti mají totiž děsně pevnou vůli,
Skládaj střípky jeho akcí, jako barvy z duhy,
Za chvíli se spustí akce, ejhle, kde ho máme?
Jen nám unik v říční loďce, kampak se vydáme?
Lodí autem autobusem, s komandem i bez něj,
Srotí se tu kolem davy, jako stromů alej,
Zítra je den taky, však vychladla by stopa,
Zkuste ještě tuhle boudu, důkazů se najde kopa.
Po půlnoci, už řvou ptáci, už ho máme, nad nás věru není.
Už je zatčen, poután v rukou, zákon na rameni.

Už mě to štve. Sakra. Co je moc, je moc. Sice, pro jedno kvítí se slunce nerozsvítí, ale na druhou stranu, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.
Ano, trpělivost přináší růže a všechno chce svůj čas. Jenže já mám nervy v kýblu a ne ze železa. Už jsem skoro ztratil hlavu a stále dokola zpívám tu starou obehranou písničku. Já vím, že ta naše písnička česká, ta je tak hezká, tak hezká. No, nakonec, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Ale naolejuje-li Julie koleje, či nenaolejuje-li Julie koleje. A jdu je zavřít.

Po příchodu na Sibiř je čekalo nemalé překvapení. Vlastně je nečekalo vůbec nic. Nekonečný les a nastávající zima. Soňa objala Rodiona a on věřil, že to společně zvládnou. Její láska mu zas a znovu dodávala sílu, když po celodenním mučení těla na nucených pracích odcházel do lesů a kácel (ukradenou sekerou) dřevo na srub.
Rodion chlácholil Soňu pokaždé, když svým tělem získala cokoliv, co jim pomáhalo přežít.
Veškeré nesnáze zmizely, když v noci společně zalezli pod medvědí kožešinu a přesvědčovali jeden druhého o síle lásky.
Jednoho dnes se Raskolnikov z hlubokého lesa nevrátil.
Druhého dne se Soňa utopila v Jeniseji.