DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Když ji poprvé uviděl, utopil se v jejích očích. Nebo alespoň měl ten pocit.
Když poprvé slyšela jeho sametový bas, podlomila se jí kolena a srdce se zastavilo.
Když spolu poprvé tančili, bylo to jako by se společně vznášeli v oblacích.
Když se poprvé políbili, mohla by je jejich láska vynést až ke hvězdám.
Jenže svět nebyl jen o vzájemném zírání do očí, vášnivých polibcích, něžných slůvcích a tanečních krocích.
A tak, když se poprvé pohádali, měli pocit, že z těch výšin spadli na skálu a jejich vztah se rozbil na tisíc kousků.
Vždycky však svoji lásku dokázali znovu vzkřísit.

Na místo činu konečně dorazil ON. Čekala tu na něj už hodinu.
„Dobrý den, pane,“ pozdravila a nesměle se usmála.
„Dobrej. Takže zase další případ, bezva. Víc jsem si nemoh přát. Mrtvá žena se nám tu houpe na provaze jako ozdoba na stromku. Proč nás sem vůbec volají? Vždyť je to sebevražda!“
„Já nevím,“ pípla. „Měla manžela. Zemřel přesně před rokem. Spadl s autem do jezera. Co když to tenkrát nebyla náhoda? Co takhle zločin z vášně?“
„Nebyla náhoda? Ten případ před rokem si pamatuju. Blbec to chtěl uhrát na pojistnou událost, ale nenatrénoval si, jak z toho auta vylézt!“

Stačila ještě zalitovat, že se Antonii nesvěřila už dřív. Určitě by ji vyslechla, poskytla jí ochranu, možná by ji dokázala zadržet před pádem do nenasytné hlubiny, kterou odrážely jeho oči. Teď už bylo pozdě.
Už před časem se s ním pokusila skoncovt. Přestala chodit na schůzky, neodpovídala mu na dotazy. Síly se jí vracely, ale z mysli nemohla vypudit jeho hlas, jeho obličej, jeho oči, v nichž se dalo utonout. A pak, přemožena, přiběhla za ním sama.
Vysál z ní všechno. Magii, sílu i duši. Klesala k zemi a před sebou viděla jen hlubinu jeho očí a pak už nic.

Kdykoli měl volnou chvilku, zanořil se do maringotky, zavřel dveře a zastrčil za sebou závoru, aby ho opravdu nikdo nemohl vyrušit. Celý soubor jen trnul zvědavostí, co že to tam kuje. A on zatím popisoval, trhal a pálil jeden list za druhým. Než vzal do ruky pero, měl vždycky naprosto jasno, co chce a jak to chce. Největší milostný příběh v dějinách. Viděl to před sebou tak jasně, tak zřetelně... ale jakmile uchopil pero, puf - a všechna slova byla pryč, a ty ubohé zbytky bolestivě pokulhávaly, vykloubené z meter i veršů.
Jednoho dne ho našli pohřbeného pod závějemi papírů.
Nedýchal.

Léanne pevně stiskla víčka, ale z jejích očí se vydraly další slzy.
Tráva tlumila kroky, které se ozvaly, ovšem přicházející Gior Léannině pozornosti uniknout nemohl. Usadil se vedle ní.
"Pověz, co dává útes osamocené dámě?" zeptal se nejistě.
"Dobře se tu propadá steskům po domově." Pohled upřený do dálky.
Jemně ji vzal za ruku. "A pročpak jsi tu stále sama?"
"Protože..." zarazila se. To mu přece nemohla říct. Ostatně, neměla šanci. Nebo...?
Oči mu vesele hrály.
Tázavě se na něj podívala.
A on ji k sobě přitiskl, a pak ji políbil.
Poslední Léannina slza se roztříštila v hlubinách pod útesem.

Tma plná mlhy, ve které bylo samozřejmostí se utopit. Vteřiny se natáhly na minuty a minuty na hodiny. Viděl jsem mihotavé světélko, tam, kde jsem spadl, které se zmenšovalo a vzdalovalo každou chvílí víc a víc a jak jsem se snažil k němu natahovat ruce, jen jsem se propadal do hlubin temnoty.
Nepamatuji se, kdy jsem přestal dýchat. Nevím už, kdy mi mlha začala vnikat do uší a nosu a úst a začal jsem se zalykat smrtí. Mezi vzpomínky se motala touha přežít.
"Já se v těch tvých očích jednou utopím," zavrtěl jsi hlavou jako tenkrát. Už to asi nestihneš...

Máme se báječně, já a moje sestra Eša. Maminku si sice skoro nepamatujeme, ale jinak máme úžasně vzrušující život. Bydlíme na hájence v lese s kamarádem Hannesem, je to prostě bájo!
Dneska jdeme na lišky. Rád chodím na lišky.
Tentokrát jde do nory Eša. Jenže si neumí poradit, cítím to, něco je špatně.
No to je dost, že Hannese napadlo, poslat mě sestřičce na pomoc. Prohrabu se kolem lišky.
Co se to děje? Proč se nemůžu hýbat? Nemůžu dýchat…
Pět dní se prokopává Hannes s pomocníky do nitra kamenité nory.
Joklík ještě slabě dýchá, jeho sestřičce však už není pomoci.

Rozlehlou jeskyní probleskovalo zpod tiché vodní hladiny bílé elektrické světlo. Nebylo tomu dlouho, co se kapitán Nemo vrátil ze své výpravy na ostrov Tábor. Již brzy nastane čas, aby na palubu pozval kolonisty a požádal je o službu. Věděl, že Nautilus již tento ostrov nikdy neopustí, aby křížil tajuplná dna oceánů. On by se snad mohl zachránit, kolonisté byli čestní lidé a jistě by neodmítli pomoc starci. Ale neměl, kam a proč by se vracel. Jeho ponorka mu byla věrnou společnicí, nikdy jej nezradila a doprovázela jej od svého zrození. Jestliže jí bylo souzeno spočinout v hlubině, pak jemu také.

Vlastně to byl zázrak. Kurta odvedli k ponorkám už v dvaačtyřicátém a Hannelore ho tři roky neviděla. V jediném papírovém kufříku, který si směla na loď přecpanou uprchlíky z Pruska vzít, měla všechny jeho dopisy. A teď se zahlédli na palubě a v tlačenici se dokonce stihli dotknout dlaněmi. Kurt byl jedním z mužů ponorkové posádky, kterou Wilhelm Gustloff převážel do Kielu, a v modré uniformě vypadal hrozně dospělý. Hannelore se pak ve tmě a v mrazu hodiny probíjela přeplněnými palubami, aby ho znovu nalezla. Našel ji on. Když loď zasáhlo první ruské torpédo, líbali se hladově u záchranných člunů.

Ještě včera bojovala na rozbité periferii Mexico City proti gangu Marii Conchity a pod tyrkysem nebe kroužili kolumbijští kondoři z datových rájů vrhající ostré stíny do hlubokých kaňonů.
Ještě včera byla Zona zamilovaná do Reze, frontmana kapely Lo/Rez, než prosákla ta informace o svatbě s idoru.
Dnes hacknula stránku fanklubu a rozeslala zprávu o Rezově údajné smrti. Obětovala své vlastní území i Reze, když se oženil s tím kusem softwaru.
Poté, co ji dnes vystopovali, vyvrhlo moře digitálních hlubin Zonu Rosu mrtvou.
Mercedes Purissima pahýlem ruky sklapla virtuálky a rozbrečela se. Pro Reze, pro Zonu i tyrkysové nebe, které ztratila.