Čí svět? - Kapitola 1

“...naprosto nejlepší boršč, co jsi kdy zkusila!”
“Protože holka z londýnského činžáku, co pracuje v obchoďáku, je určitě borščový gurmán!” Rosein smích zahřál něco hluboko uvnitř něj. Zatímco zmáčkl poslední tlačítko a zatáhl za páku, věnoval jí jeden ze svých širokých úsměvů.
“Jenže ty, Rose Tylerová, můžeš být naprosto cokoli, co chceš.”
Zakroutila hlavou, ale předtím, než stihla odpovědět, TARDIS vydala varovný signál a otřásla se v neobvykle dramatickém přistání.
Doktor rychle prohlédl několik blikajících kontrolek, a s každou další jeho úsměv uvadal, až z něj nezbylo dočista nic. Nahradila ho hluboká ustaraná vráska na čele.
“Ne,” řekl nakonec. “Ne, tohle ne. Musíme…”
Jeho prsty, dlaně, pěsti a nakonec i jeden z loktů přistály na kontrolním panelu.
“Okamžitě nás odtud zase dostaň!!!”
TARDIS ani neškytla.
“No tak, nastartuj, ty… ty… mašino!”
Rose celou scénu pozorovala se vzrůstající nervozitou. Nakonec chytila Doktora za paži, kterou se rozmáchl k další ráně.
“Doktore, co se děje?”
Vteřinu trvalo, než na ni zaostřil a dalších pár, než ukáznil výraz, který měl podezřele blízko k panice, do nuceného klidu.
“Chyba v navigaci, nic víc,” trhl rameny.
“Místo, nebo čas?” zeptala se s pochopením.
“Obojí. Spíš čas,” nervózně si promnul ruce a dodal tišeji: “Stát máme správný. Doufám.”
Rose přikývla a přešla ke dveřím. Doktor, obrátivší se zpět k řídícímu systému TARDIS, si jí všiml, až když dveře otevřela.
“K zemi!”
Skokem ji srazil na podlahu vedle dveří, které se mu nepodařilo úplně přirazit, než je rozrazila tlaková vlna, ženoucí před sebou oblak prachu.
Rose ještě lapala po dechu na podlaze, zatímco Doktor vyskočil a uštědřil dveřím pořádný kopanec. Pak se vyhoupl ke konzoli.
“Tak a dost,” procedil mezi zuby polohlasem ke svému dopravnímu prostředku. “Se mnou si dělej, co chceš. Sebe nech třeba rozsekat na třísky, jestli ti jde o to… ale ji dostaň do bezpečí. Hned. Rozumíš?!”
“Co – co -” Rose se roztřeseně postavila vedle něj. “Co to… sakra… bylo?”
Doktor zavrtěl hlavou, a naposledy, už rezignovaně praštil do konzole.
“Výbuch, Rose. Přistála,” trhnul hlavou k TARDIS, “...s námi uprostřed války.”
Roseiny ruce vyletěly před její ústa v univerzálním gestu pro šok.
“Jsi v pořádku?” zeptal se, hlasem, který rozhodně nebyl jeho vlastní.
Přikývla. Zavrtěla hlavou. Trhla rameny. Tušila, jak moc jí v té chvíli rozumněl?
Na druhou stranu, co mohla holka ze začátku 21. století, z londýnského činžáku, vědět o válce? Viděla ji možná tak v ‘telce’. Zatímco on…
...mohly to být hromy a blesky. Jenže to byla realita hroutící se sama do sebe, bláznivě se srážející časové linie, alternativní vesmíry kolabující v zářících supernovách. Všechno existovalo jako změť barev a hluku, Velký třesk, který ale explodoval a implodoval zároveň. Rozměry, které mohly být jen dva, nebo jich mohlo být nekonečně mnoho. S každým pípnutím nová hrozba, s každým mrknutím oka nový útok, u něhož nebylo jisté, zda dopadne, nebo se rozplyne. Tváře… tolik tváří. Každá zkroucená jinou emocí, tančící jiným výkřikem. Trvalo to vteřinu nebo tisíce let? Na tom nezáleželo, protože tomu mysl nemohla porozumnět, ani se toho zbavit. Hlasy, slévající se v neustávající dunění blížícího se osudu…
“Doktore?!” přitáhl ho zpátky ten jeden, který byl skutečně přítomný.
“V jaké válce?” zeptala se ho Rose, tónem někoho, kdo stejnou otázku opakoval už několikrát.
Zamrkal a srovnal si koženou bundu, jejíž okraje svíral zbělelými prsty, než mu došlo, že se neptá na to, co se mu honilo hlavou.
Ne v té Časové. Pomyslel si, zatímco maskoval úlevu pohledem na display. Díky aspoň za malá požehnání, nejsme v *té*…
“Vypadá to,” otočil se právě včas, aby si všiml podivně zvědavě soucitného výrazu, který právě mizel z tváře jeho společnice, “...že je to nějaký lokální konflikt… zatím. Rok 2022.”
Přikývla.
“Dělá to často?”
“Co přesně?”
“Že po tobě chce, abys zastavil válku.”
Opět musel bojovat s návalem vzpomínek, ale tentokrát se dokázal vyprostit včas.
“Myslím, že jsme oba příliš staří na to, abychom věřili pohádkám,” odpověděl místo toho. “I ona ví, že takhle války nefungují.” Jakkoli bych si to býval tenkrát přál.
“Lidé se nedají zastavit jedním… ach, Rose! Ty jsi geniální! Ovšem, to by vysvětlovalo…”
Výraz v blondýnčině tváři měl zrovna v tu chvíli k zrcadlení geniality opravdu daleko, ale Doktor byl příliš zaneprázdněn, než aby si toho všiml.
“...jistě, že jsem si toho nevšiml dřív…”
Ruce už zase létaly po palubní desce a oči těkaly z jedné obrazovky na druhou.
“Sontarani to nejsou, ti by… ani na Guessmery to nevypadá… tohle by mohli být… ale ne, nesedí hladiny esterů… takže snad… nah, příliš blízko vody. A pro Mermanekyny je to zase moc na suchu… ale to znamená…”
Ťukl ještě jednou a po tváři se mu rozlil jeho značkový úsměv číslo čtyři.
“Jistě! Váleční Moři! Fantastické!”
“Mimozemšťani?” ozvala se konečně zase jeho společnice. “Jsme tady, kvůli mimozemské invazi?”
Devátý, který se mezitím zanořil do jedné ze skříněk, aby odtamtud vyhrabal kus vybavení, se na ni otočil, stále se stejně širokým úsměvem.
“Přesně tak! To dává smysl!”
Rose potřásla hlavou, zjevně nepřesvědčená, že invaze dělá válečnou situaci jaksi lepší, ale než stihla něco říct, přistála jí v náručí motorkářská helma.
“Tohle se ti bude hodit, Rose. Jdeme!”
Doktor sám doplnil svoji koženou bundu slunečními brýlemi a bandanou.
“Hárleje máš v kapse?” zeptala se ho jenom s nádechem ironie, než ji chytil za ruku a konečně otevřel dveře.
Přivítal je pohled na mělký kráter třpytící se roztříštěným sklem.