Pan Wilkins se loučí

Souhrn: Frances Doyleová jde navštívit starého přítele...
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, místopis je taktéž zcela fiktivní. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. A tentokrát jde o zcela neškodnou momentku.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Navazuje na letošní dubnový seriál, Úskalí společenského života, Drahý kapitáne, Téměř dokonalý zločin, Pořádek dělá dobré vztahy a Pavlačová informační služba

George Wilkins právě postavil na čaj, když se ozvalo zaklepání na dveře jeho bytu. Nechal čaj čajem, odkašlal si, odehnal dvojici hrajících si koťat a pomalu se vydal ke dveřím. Nejspíš přišla sousedka, paní Hamshawová, s polévkou nebo kusem koláče.
Byla vdova, její muž padl už za minulé války, dva syny ztratila v té současné, a ta nešťastná, dobrá žena byla hluboce přesvědčená, že starý námořník by se bez její péče o sebe zcela určitě sám nepostaral.
Pravdou bylo, že byl za její společnost a starost vděčný. Víc jak padesát let strávil na moři, rodinu neměl a mnoho jiných návštěv za ním nechodilo, protože naprostá většina těch, které by nazval svými přáteli, už buď nežila, nebo byla v námořnictvu, a vleklá choroba mu sebrala dost sil. Za dveřmi však nestála paní Hamshawová.
„Kapitáne! Frances! Pojďte dál,“ zvolal překvapeně, když na prahu uviděl Frances Doyleovou, a hned ji zval srdečně dovnitř.
Stavovala se před několika týdny, možná před měsícem, přeptala se na zdraví, chvíli se zdržela, ale od té doby se neukázala. Nejspíš měla práce až nad hlavu. Věděl, že Skřivánka opravují v suchém doku. Ostatně starosti měla vepsané v unavené tváři.
„Pane Wilkinsi!“ usmála se Frances. Odložila klobouk a plášť a s úlevou pozorovala, že od jejich posledního setkání se pan Wilkins zotavil natolik, že vstal z lůžka. Neuniklo jí však, že po dlouhé nemoci viditelně zestárl. Vlasy dříve šedivé, ale vždy řádně natočené podle staré módy, mu téměř úplně zbělely a měl je poněkud neupravené. Také znatelně pohubl.
„Paní Miltonová vám posílá koš jablek, med a celou dózu sušených šípků.“
„A to mi to nesete sama? Měla jste poslat Jonese,“ zavrtěl hlavou nesouhlasně a znovu se rozkašlal. Rozhodně nesouhlasil s tím, že se kapitán degraduje na obyčejného poslíčka.
„Nebudu za sebe posílat svého sluhu, když jdu navštívit starého přítele,“ opáčila Frances a postavila koš na stůl, který stál uprostřed místnosti, která byla kuchyní i jídelnou zároveň. Jedno z koťat, zrzavý raubíř s bílými punčoškami, zvědavě vyskočilo, a než ho pan Wilkins stačil shodit na zem, začalo koš zvědavě očichávat. Frances kotě vzala a postavila ho na zem, čímž si od něj vysloužila značně dotčený pohled.
„Posaďte se. Dáte si čaj? Zrovna jsem na něj postavil,“ nabídl pan Wilkins.
Přikývla. Cítila se trochu provinile, že pana Wilkinse tak dlouho nenavštívila, přestože zcela objektivně toho nebyla schopná.
„Skřivánek je ještě pořád v doku?“ zeptal se s živým zájmem, když před ni postavil kouřící šálek horkého nápoje, a sám se posadil na protější židli.
„Před týdnem ho spustili na vodu,“ odpověděla a upila. Zrzavé kotě jí naprosto samozřejmě vyskočilo do klína, kde se smotalo do klubíčka a začalo hlasitě vrnět, zatímco jeho černobílý sourozenec ji trochu obezřetně obcházel.
„Tak konečně. Poslední dobou nemám vůbec žádné zprávy. Paní Hamshawová mi sice nosí novinky, co kde zaslechne, ale to jsou samý křtiny a pohřby. Bože! Jak dlouho jsem si nepřečetl noviny!“ povzdechl si pan Wilkins.
„To můžu zařídit. Zítra vám pošlu po mladém Benjaminovi nejnovější vydání. Ale máte tu veselo,“ kývla Frances k černobílému kotěti, které o ni ztratilo zájem a rozeběhlo se za prasátkem, které se odráželo od řetízku jejích kapesních hodinek.
„No jo,“ potřásl hlavou pan Wilkins. „Paní Hamshawová je našla na půdě. Chtěla je utopit. Tak jsem si je vzal. Asi na starý kolena měknu. Ale jsou to zatracený malí mizerové.“
Frances zasmála. Dobře si pamatovala, když ještě jako podporučík přitáhla na Skřivánka zablešené, hubené, odrostlé štěně, které se na ni pověsilo, když - tak jako mnohokrát v té době - nabírali zásoby v Clearence Bay. Nejdřív ho chtěla zahnat, ale štěně se nedalo a umíněně se jí pověsilo na paty. Tom Martin, který velel zásobovacímu družstvu, se tehdy tvářil, že rozcuchané zarostlé psisko v člunu nevidí, a pomohl jí ho propašovat na palubu. Několik dní ho schovávala ve skladu s rezervními plachtami, než ho vyhmátl právě pan Wilkins.
„Copak vás pobavilo?“
„Vzpomněla jsem si, jak starej Bonny rozcupoval rezervní stěhovku.“
Pan Wilkins se pousmál. Řádil tehdy jako ďas. Hrozil, že psa hodí přes palubu, a Frances si za tu roztrhanou stěhovku vysloužila dva tucty ran rákoskou a několik nočních hlídek navíc, takže Tom Martin jednou nebo dvakrát přikryl, že ve službě usnula, aby neměla ještě větší malér. Nebožtík kapitán Doyle by takové lemplovství ve službě neprominul ani vlastní dceři. Ale střapatý teriér už jí zůstal a provázel ji na jejích cestách na moři i na souši, dokud o mnoho let později nepošel snad na sešlost věkem.
„To byl taky zatracenej lotr. A odpusťte, že to říkám, ale vy jste byla taky pěkný čertovo kvítko. Kolik já vám musel dát pohlavků!“
Černobílé kotě se opět přiblížilo, osmělilo se a vyskočilo ke svému zrzavému sourozenci. Na rozdíl od něj se však zvědavě natáhlo výš. Sametovými tlapkami se opřelo o Francesinu paži, zkoumavě si ji prohlíželo a nakonec se přitisklo k místu nedávno zhojené rány a předlo a předlo.
„Myslím, že bych to nespočítala,“ utrousila pobaveně a upila čaje.
Pan Wilkins potřásl hlavou. Zdálo se mu, jako by to bylo včera, co kapitán Doyle přivedl svou dcerku na palubu Skřivánka. Kolik jí tehdy bylo? Šest? Sedm? Těžko uvěřit, že ta značně neobvyklá žena v uniformě kapitána bývala vyplašeným děvčátkem, které se uplakané schovávalo mezi dělovými lafetami.
A tak seděli, pili čaj, vyprávěli si a vzpomínali na místa i na lidi. Vzpomínali a smáli se. Frances bezděky laskala hebký kotěcí kožíšek. Smáli se, a v tom smíchu se mísila radost se smutkem nad těmi, kteří už se nevrátí.
Frances odložila prázdný šálek. Černobílé kotě nespokojeně seskočilo na podlahu. Zrzavé ho následovalo, když z kapsy vylovila stříbrné kapesní hodinky. Ručičky ukazovaly skoro půl čtvrté odpoledne. Obloha za oknem se zakabonila a do o skleněných tabulek začal bubnovat déšť.
„Měla bych se vrátit na loď,“ řekla a vstala od stolu.
„Kdy vyplouváte?“ zeptal se pan Wilkins. Pořád byl do morku kostí námořník, na Skřivánkovi toho prožil víc než kdokoliv jiný a nikdo jiný neznal malou fregatu do poslední třísky tak dobře jako on. Vždyť byl snad už jediným žijícím členem posádky, který pamatoval, jak zbrusu novou fregatu spouštěli na vodu. Sedmadvacet let prožil na její palubě, dokud ho stáří konečně nedohnalo.
„Snad za pár týdnů,“ odpověděla prostě. Z konvoje čtyř lodí, který měl Skřivánek doprovázet, se zatím ukázala jediná. Nemusela to panu Wilkinsovi vyprávět. Dobře věděl, že kdykoliv se má dát dohromady víc než jedna nebo dvě lodi, je kolem toho vždycky neuvěřitelné množství zmatků a průtahů.
Zahleděla se z okna. Déšť houstl. Příležitost vrátit se na Skřivánka za sucha dávno propásla.
„Budete mi chybět,“ hlesla. Koťata se jí motala kolem nohou a mňoukala.
„Dost jsme toho společně prožili,“ stiskl jí ruku. Jejich cesty se několikrát rozešly a zase spojily. Několikrát společně obepluli svět a teď nadešel čas se rozloučit. Pak se krátce zamyslel.
„Víte co, vemte ty dva chlupatý mizery s sebou. Co já tady s kočkama,“ ukázal na koťata.
„Budou vám dělat společnost,“ řekla a oblékla si těžký plášť.
„Jděte. Já už jsem starej dědek. A ten váš podvraťák na všechny krysy v podpalubí nestačí.“
Neměla sílu mu říci, že Lotr, kterého před lety zachránila před hněvem a holí uzenáře, už nikdy žádnou krysu nezadáví. Že doplatil na svoji oddanost. Nechtěla starému pánovi přidělávat vrásky. Podívala se na dvojici koťat.
„Na velký zabijáky zrovna nevypadáte...“ utrousila, ale zvedla to odvážnější z podlahy. Natáhlo se po ní hravě tlapkou. „…Ale moc toho asi nesníte.“
Když odcházela do prudkého slejváku, koťata měla schovaná pod kabátem.