Úskalí společenského života

Shrnutí: Frances Doyleová obdrží pozvání na ples, které nelze odmítnout...
Poznámka: Věnováno Zuzce
Časově navazuje přímo na letošní dubnový seriál (https://sosaci.net/node/61397)
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě, podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná.
Frances je žena, ovšem neinformovaná veřejnost ji s ohledem na její vzezření/oděv/postavení obvykle považuje za muže a ona to nevyvrací. V češtině s tímto narážím na jisté limity. Proto v oslovení/přímé řeči v přítomnosti neinformovaných postav používám mužský rod.
Za beta-read děkuji Veveričce.

O Frances Doyleové bylo všeobecně známo, že společenským aktivitám neholduje. Tentokrát však Katherine Miltonová usoudila, že by její svérázné přítelkyni rozptýlení prospělo, a když jí nepřišla odpověď na pozvánku na ples, který každoročně s manželem pořádali, rozhodla se ji k účasti přesvědčit osobně.
Cihlový dům paní Potterové, kde si Frances pronajala pokoj, než Skřivánek opustí suchý dok v loděnici, se nacházel v zapadlé ulici na okraji přístavní čtvrti. Vystoupila z kočáru, rozhlédla se po ulici a zaklepala.
Otevřela jí žena asi padesátiletá v jednoduchých šatech, s přísným výrazem ve tváři.
„Přejete si?“ zeptala se úsečně a sjela Katherine hodnotícím pohledem od špiček střevíčků po plášť z nejjemnější vlny, jakou mohla ve městě sehnat.
„Hledám kapitána Doylea, bylo mi řečeno, že ho najdu zde. Je doma?“ odpověděla.
Paní Potterová nespokojeně našpulila rty.
„Není tady,“ řekla stroze a užuž se chystala dveře zavřít, ale Katherine byla pohotová.
„V tom případě bych zde na něj mohla počkat?“ zeptala se s takovou samozřejmostí, že bylo jasné, že ne nebere jako odpověď.
„No to se načekáte. Odchází každý den ještě za tmy a vrací se často až pozdě v noci.“
„Mám času dost,“ nenechala se Katherine odbýt a vplula dovnitř s takovou samozřejmostí, že se paní Potterová nezmohla na další protesty.

Večer se k summertonskému přístavu přihnal protivný ledový vítr a s ním i něco, co se nemohlo rozhodnout, jestli je spíš deštěm nebo chumelenicí. Frances rozmrzele rázovala ulicí k domu paní Potterové. Noha zraněná před lety ji bolela, tak jako vždy za špatného počasí, a kulhala víc než obvykle. Střapatý, ušatý vořech ji schlíple následoval. Ani jemu se ta slota nezamlouvala. Vešla do předsíně a svlékla mokrý plášť. Vořech se oklepal.
Paní Potterová vyšla z kuchyně s rukama založenýma v bok a tvářila se krajně nesouhlasně.
„Nahoře na vás čeká nějaká dáma,“ spustila zhurta.
„Dáma?“ zeptala Frances.
„Taková nóbl panička. Nedala se odradit. Poslyšte, kapitáne, já tady nechci žádnej skandál. Tohle je slušnej dům. Žádnej hampejz.“
„To už jste říkala, paní Potterová. Několikrát,“ odpověděla Frances poněkud lhostejně a vydala se po schodech vzhůru ke svému pokoji. Paní Potterová jí to nezapomněla připomenout přinejmenším třikrát do týdne.
Katherine Miltonová stála u okna a pozorovala ulici.
„Katherine? Co vy tady děláte?“ zeptala se Frances, sotva vešla do pokoje.
Francesin vořech ji přivítal radostným vrtěním ohonem, a pak zcela suverénně vyskočil do nohou postele, kde smotal do klubíčka.
„Padej dolů, Lotře!“ houkla na něj Frances.
„Neodpověděla jste na mou pozvánku,“ pronesla se zdvořilým úsměvem Katherine. V ruce držela otevřenou obálku, kterou našla odloženou na stole, a rozhlížela se po pokoji. Byla to strohá místnost. Jediným nábytkem byla postel a truhla se stolem, které sem Frances nechala nastěhovat ze své kajuty na Skřivánkovi. Na truhle stál džbán s vodou, umyvadlo a plechový podnos s karafou vína. Na stěně viselo malé zašlé zrcadlo.
Frances pověsila plášť a klobouk na hřebík.
„Myslíte ten ples? Katherine, vždyť mě znáte dlouho. Navíc Skřivánek potřebuje nové měděné plátování a...“ zarazila se, když si uvědomila, že nemluví s kolegou námořníkem. „Dáte si víno? Jones sehnal docela obstojné červené. Bohužel nic jiného k nabídnutí nemám.“
Katherine zavrtěla hlavou.
„A co kdybych vám řekla, že jsem zjistila, že jsou ve městě i pánové Sullivan a Keith a oba naše pozvání přijali? Nechcete zase vidět staré přátele? Frances, kdy naposledy jste se prostě jenom bavila? Skřivánek vám z loděnice kvůli jednomu večeru neuteče.“
Katherine dobře věděla, že Frances za poslední roky strávila na pevnině spíš týdny než měsíce.
„Tak dobře,“ ozvala se po chvíli rezignovaně. „Přijímám to pozvání.“
Ve tváři Katherine Miltonové se objevil upřímný široký úsměv.
„Budeme se těšit, Frances. Víte, že jste u nás vždy vítána.“
Věděla. Přesto se i po letech cítila z pohostinnosti rodiny Miltonovy poněkud nesvá.

Slečny Margarete Hughesová a Rosemary Daviesová byly sestřenice a na ples pořádaný panem a paní Miltonovými přišly v doprovodu Rosemaryiny tetičky a jejího manžela pana Daviese, který znal snad každého, kdo ve městě alespoň trochu něco znamenal. Slečnám táhlo na dvacet a obě doufaly, že by snad mohly padnout do oka některému z přítomných mladých pánů.
Rosemary právě vyzval k tanci mladý pan Milton, nejstarší ze tří synů pána domu. Byl to nesmírně šarmantní mládenec s nadějí na nemalé jmění. A Rosemary by se tetelila blahem, kdyby to jako slušně vychovaná mladá dáma mohla dát najevo. Ostatně na nedostatek pozornosti si rozhodně nemohla stěžovat. Kromě Wilfreda Miltona tančila už i s vysokým, blonďatým námořním důstojníkem, který jim byl představen jako pan George Sullivan.
Slečna Hughesová takové štěstí neměla. Ani jednoho z těch, kteří ji vyzvali k tanci, neshledávala příliš zajímavým, a rozhlížela se po sále. Všimla si snad trochu zasmušilé postavy v uniformě námořního kapitána. Postával stranou všeobecného veselí a upíjel víno z poháru. Nebyl nijak vysoký, spíš naopak, a vlastně ani hezký. Zrzek. Pravou tvář mu hyzdila výrazná jizva. Kdo ví, kde k ní asi přišel? Ani v nejmenším se nepodobal ostatním veskrze nudným gentlemanům v sále a slečnu Hughesovou velice zaujal. Ještě chvíli si ho prohlížela, než odvrátila zrak, aby snad nepůsobila příliš neslušně.
„Strýčku,“ obrátila se na pana Daviese nesměle, „Znáte toho důstojníka, který stojí v rohu?“
Pan Davies se zamyslel.
„Obávám se drahá neteři, že jsem se s tím gentlemanem nikdy nesetkal. Á tady je naše Rosie a drahý Wilfred. Poslyšte, příteli, tady Margarete zaujal támhle kapitán. Byl byste tak laskav a představil nám ho?“ obrátil se nonšalantně pan Davies na Wilfreda Miltona.
Mladý muž se na krátký okamžik zatvářil zaskočeně.
„Obávám se, že kapitán není zrovna společenský typ, slečno Hughesová.“
Zdálo se, že mu ta žádost není zrovna po chuti.
„Přesto bych ho velice ráda poznala,“ hlesla slečna Hughesová.
Wilfred Milton si sotva znatelně povzdechl, ale přece jen svolil.

Frances pozorovala všeobecné veselí. Dámy a dívky v šatech podle poslední módy vířily v kole s přítomnými pány. Hovor a smích splýval v jednolitý šum, který připomínal hučení včelího úlu.
Setkání s Georgem Sullivanem, který býval jejím prvním důstojníkem na nebohé stařičké Stelle a později na spolehlivé, pevné osmnáctidělové šalupě Betsy, a s panem Keithem, se kterým se plavila na Skřivánkovi, se neslo v přátelském a radostném duchu. Oba již měli své vlastní velení. Mladý George dokonce doufal, že by snad, pokud jeho příští plavba bude úspěšná, mohl povýšit. Ale nedával to příliš najevo ani v kruhu přátel, snad aby to nezakřikl. Připili si na své úspěchy i na kamarády a vyměnili si novinky, avšak nyní osaměla.
Mladý Sullivan byl v jednom kole. Nejedna z přítomných slečen na něm mohla oči nechat, a on je mile rád provedl. Společnost mu dělala viditelně dobře. Pan Keith byl zdrženlivější, ale nakonec i on vyzval k tanci jistou paní Cecilii Whitefordovou, vdovu po plukovníkovi od dragounů.
Frances přemýšlela, jak moc by bylo nezdvořilé, kdyby se vytratila alespoň na balkon nebo do zahrady, když si všimla, že se k ní blíží nejstarší z Katherininých synů Wilfred v doprovodu postaršího dobře oblečeného pána v téměř bílé paruce a dvou mladičkých slečen. Z taktického ústupu sešlo.
„Pane Daviesi, slečno Daviesová, slečno Hughesová, kapitán Doyle ze Skřivánka,“ představil ji a plynule přešel ke svému doprovodu: „Kapitáne, dovolte mi představit pana Daviese, slečnu Daviesovou a slečnu Hughesovou.“
Frances panu Daviesovi i oběma mladým dámám věnovala poněkud strnulou úklonu a v duchu litovala, že ji nenapadlo se vytratit o pár drahocenných okamžiků dříve. Naštěstí se slova opět ujal Wilfred.
„Kapitán se právě vrátil ze západních kolonií. Nemýlím-li se, pane Daviesi, i vy tam máte nějaké zájmy.“
„Nemýlíte, pane Miltone. Shodou okolností jsem tam přišel k nějakým pozemkům. Žel mi již zdraví neslouží tak, abych je mohl osobně zkontrolovat. Cestování po moři mi nedělá dobře,“ odpověděl pan Davies. „Ale to vám jistě nehrozí, že, kapitáne?“ obrátil se na Frances.
Přemýšlela, co by vlastně měla odpovědět, aby se pana Daviese nedotkla nebo se nedopustila nějakého jiného přešlapu, a cítila, jak jí mimoděk tváře červenají rozpaky.
„Kapitán jistě strávil na moři spoustu času, strýčku,“ vložila se do hovoru slečna Hughesová a věnovala jí odzbrojující úsměv.
„Třiadvacet let, slečno Hughesová,“ odpověděla upjatě a koutkem oka těkala po sále. Pan Keith stále tančil s paní Whitefordovou. Blonďatou kštici George Sullivana nikde neviděla, nejspíš prováděl nějakou další mladou dámu, a nemohla najít ani tmavý drdol s peřím, patřící Katherine Miltonové.
Slečně Hughesové se ve tváři objevil zdvořile obdivný výraz.
„Bojoval jste v hodně bitvách, kapitáne?“ vyptávala se dál s nepokrytou zvědavostí.
„Nemyslím si,“ odpověděla Frances vyhýbavě. Rozhovor začínal nabírat kurz směrem, který se jí zamlouval jen pramálo. Na rozdíl od některých svých kolegů se nevyžívala ve vyprávění historek o hrdinských skutcích, ať už svých, nebo někoho jiného, často nemálo přikrášlených.
„Ale kapitáne, určitě jste zažil spoustu dobrodružství,“ přisadila si slečna Daviesová.
Frances jen naprázdno polkla a neměla se k odpovědi.
Ve chvíli, když už ticho začínalo být trapně dlouhé, zahlédla postavu pana Keitha, jak se prodírá směrem k nim. Posbírala poslední zbytky společenských dovedností a představila pana Keitha panu Daviesovi i oběma slečnám.
Pan Keith znal Frances už dost dlouho na to, aby situaci pochopil okamžitě, a pohotově a ve vší zdvořilosti vyzval slečnu Hughesovou k tanci. Slečně Daviesové opět nabídl rámě Wilfred Milton a pan Davies se omluvil s tím, že zahlédl nějakého svého letitého známého.
Frances jeho odchodu nelitovala. Měla společnosti doslova plné zuby a chvatně zamířila k nejbližším dveřím vedoucím ze sálu.

Rozhlédla se po chodbě. I ta byla neuvěřitelně přeplněná lidmi. Přemýšlela, kam se vrtne, když za sebou zaslechla hlas Katherine Miltonové.
„Frances!“ zavolala na ni a proplula mezi hosty s vrozenou elegancí. Nechala si nabídnout rámě a pak se k ní důvěrně naklonila. „Cítíte se dobře?“
„Popravdě jsem se právě snažila najít trochu klidu,“ přiznala s jistou úlevou. Před Katherine se přetvařovat nemusela.
„Zkuste jít do knihovny,“ navrhla. „Mám vás doprovodit?“
Frances zavrtěla hlavou.
„Myslím, že tam trefím.“
Katherine přikývla na srozuměnou a plavně odplula věnovat se dalším hostům.
Frances nebyla v domě Miltonových poprvé, a tak po paměti zamířila do patra.
Dveře do knihovny byly pootevřené. Opatrně nahlédla dovnitř. Ke své smůle nebyla první, kdo se rozhodl opustit rušnou společnost a najít si trochu soukromí, takže zase chvatně vycouvala ven.
Pokračovala chodbou dál. Vzdáleně k ní doléhala kakofonie hovorů, smíchu a orchestru z tanečního sálu, když k ní z jednoho z výklenků dolehlo nebezpečně blízké dívčí chichotání a útržky rozhovoru. Zprvu jim vlastně vůbec nevěnovala pozornost, ale ty jasné, mladé hlasy se dalo jen sotva přeslechnout.
„...Když on je tak roztomile nesmělý,“ pronesl první hlas zasněně.
„Spíš je to pěkný morous,“ odpověděl druhý hlas poněkud pochybovačně.
Frances zcela lhostejně pokračovala chodbou směrem k výklenku dál.
„Rosie, myslíš, že se mu líbím?“
„Maggie, vždyť s tebou prohodil sotva dvě slova. Všimla sis vůbec té jeho jizvy? A kulhá.“
„Jsi neuvěřitelně povrchní, Rosie. Všimla sis, jak se sladce červenal? Myslíš, že bychom se mohli s kapitánem...“
V tu chvíli Frances ztuhla. Možná nebyla zběhlá ve společenské konverzaci, ale kdo je předmětem rozhovoru těch dvou mladých dam, by došlo i obecnímu bláznovi. Cítila, jak se jí hrne krev do tváří. Pokud nervozitou z toho, že by se v rámci nezávazné konverzace mohla dopustit společenského přešlapu, lehce zčervenala, nyní získal její obličej barvu vařené langusty. V prvním okamžiku ji napadlo, jestli by nemohla splynout s mramorovým obložením nebo s obří porcelánovou vázou s květinami, ale když počáteční panika trochu polevila, otočila se na podpatku a chvatně zamířila chodbou pryč. Zděšený výraz slečny Daviesové, že důvěrný rozhovor se setřenkou se neobešel beze svědků, už neviděla.

Pan Keith a pan Sullivan zrovna byli uprostřed družného rozhovoru se sklenkou vína, když se v tanečním sále objevila nezaměnitelná postava Frances Doyleové. Rozhlédla se po sále, a když spatřila své druhy, zamířila přímo k nim. V obličeji byla stále ještě rudá jako rak.
„Madam, stalo se něco?“ zeptal se Sullivan rozverně, když došla až k nim. Zjevně byl v mimořádně dobré náladě.
Frances chvíli přemýšlela, co vlastně odpovědět, ale nakonec se zmohla jen na poněkud zoufalé hlesnutí:
„Slečna Hughesová.“
Oba důstojníci vyměnili rychlý pohled plný náhlého pochopení. Zatímco však panu Keithovi začaly pouze decentně cukat koutky, pan Sullivan, již značně posilněný nejen vínem, se začal zcela nediskrétně smát, až se za břicho popadal.
„Proboha, Georgi, ovládejte se,“ zavrčela na něj. „Radši mi poraďte, co mám teď dělat?“
„Inu,...“ poškrábal se pan Keith rozpačitě za uchem, zatímco se Sullivan konečně přestal chechtat.
„Promiňte, madam. Ale berte to z té lepší stránky. Slečna Hughesová je rozkošná mladá dáma, také by se vás mohla snažit klofnout vdova Whitefordová. Ta byla nesmírně zklamaná, když ji tady...“
Co paní Whitefordové pan Keith vlastně řekl, už se nedozvěděla, protože pan Keith s všeříkajícím výrazem ve tváři zaryl panu Sullivanovi nevybíravě loket do žeber.
„Myslím, že to bude chtít víc vína, madam,“ pronesl poté pan Keith zamyšleně. Došel ke stolu s občerstvením a podal Frances plný pohár.
Vydatně z něj upila. Pomalu začínala nacházet ztracenou půdu pod nohama.
„Asi je na čase odejít,“ pronesla zvolna.
Pak se obrátila ke schlíplému Sullivanovi: „Georgi, vy byste měl jít také. Už jste toho vypil dost.“
Doufala, že až vyprchá plesové opojení, slečna Hughesová si na žádného námořního kapitána ani nevzpomene.