Pět slov pro nový začátek

Pro ně je svět jednoduchý.
Bílá košile objímá známé tělo zatímco prsty kloužou po černobílých zubech. Poslouchá Labutí jezero, zatímco inkoust stéká ze štětce na rýžový papír, zanechávaje na něm stejně trvalou stopu jako v jeho kůži.
"To co píšeš je depresivní," posteskne si Yoshiki.
Kyo mu to nevymlouvá.
Tři takty Sonáty měsíčního svitu, Kyovy oblíbené, pak ticho.
"Proč ses vrátil?"
Kyo odloží štětec a složí ruce do klína.
K piánu a pianistovi nevzhlédne.
"Utekl jsem. Dopsal jsem naši předchozí kapitolu příliš prudce."
Yoshiki zatne zuby, dost si odvykl od metafor a odboček rodné řeči.
"Mohli bychom prosím začít znova?"