Realita

“Dneska, jedině dneska, potřebuju odejít opravdu včas! Zítra klidně zas zůstanu déle.” 
Mám terapii. Odcházím hodinu po konci pracovní doby.

“Nepřeju si, aby se kouřilo ve společných prostorách domu, je to nefér a bezohledné. Vadí mi to.” 
Popelník s vajgly v koupelně. A vodní dýmka v mém vlastním pokoji. 

“Je mi hodně nekomfortní komentování vzhledu těla lidí. Šlo by to nedělat v mé přítomnosti?” 
Samozřejmě, že se jako rodinná zábava musí rozebírat náhodná spolužačka jedné tety, její dcera a to, jak moc jsou tlusté. Děkuju. 

J*bat empatii, hranice a tak, protože všichni ostatní na to zjevně j*bou taky! 

Velká vizita. Z paní doktorky zase oukropeček. 
“Abstinovat, přestat kouřit, brát léky, sportovat, zhubnout. Dneska jsou na to i injekce!” 
Výčet jako by nekončil. Napůl se schovávám za složkou se svými poznámkami. 
To se lehko řekne.
Jak by to vypadalo, kdyby se role obrátily? To by už asi nebyl tak snadný seznam úkolů. 

Později jdu aspoň minimalizovat škody. 
“Chápu, že to nebude snadné. Je potřeba na tom pracovat postupně. Nevím, jaká je teď přesně vaše situace. Co si můžete dovolit. Je potřeba se na své zdraví zaměřit, ale všechny změny nejde udělat hned.” 

Možná stačí jen trocha trpělivosti. Pochopení. Empatie. 

A potom ponožka ladně proplula před kamerou.

„Čau lidi, moc vás zdravim, díky, že mě posloucháte. Dneska vám chci ukázat jednu věc – tuhle ponožku. Normálně by byly dvě, ale druhou, vertě mi, prostě někdo ukradl. Nechci jmenovat přímo pana Kalouska, ale všichni víme, jak to tady fungovalo.

A teď si to predstavtě! Ještě před rokem bystě za takový pár ponožek zaplatili mnohem víc. Ale my makáme, makáme pro lidi, tlačíme ceny dolů. Staráme se o normální lidi, ne o kmotry nebo lobby. Takže vám říkám – brzy budeme nejlepší. Best in inflace.“

Ponožka se rozhodla, že se taky radši nechá ukradnout.

A potom se ponožka ocitla v neznámé aktovce. Dumala, co tam dělá. Posléze byla z aktovky vytažena ve stejně neznámém pokoji. A vstrčena do tamního prádelníku. Mezi kusy prádla, které nezná.

Ach, jak ráda bych byla po tom tělocviku vyprána. a zatím tady smrdím v neznámém prádelníku. Zdalipak se odsud někdy dostanu? Co když tady zatvrdnu navěky? To je tedy opravdu příšerná perspektiva.

Čas plyne a zdá se být nekonečným. Náhle je ponožka vytažena a strčena zpět do aktovky. To vypadá nadějně. A skutečně, aktovka se otevírá, ponožka je vytažena a přebírá ji její právoplatný majitel. Ej, jaké šťastné shledání!

V ponožkách jsem vyběhl před školku. 

Zděšené, ale chápavé pohledy maminek jsem ignoroval. Pršelo jen trochu, kvůli tomu se přece nebudu obouvat, zvlášť když mladší výrostek "objevuje" cizí skříňky. 

Vzal jsem z pod kočárku tašku, vrátil se do šatny, starší dcerce jsem mohl nabídnout už skoro oplakané šaty, které jsem nezapomněl doma, ale jenom venku. 

"Tati, ty jednou zapomeneš i tu velkou hlavu," pravila malá mudrlantka se smíchem v očích. Ty šatičky jsem totiž zapomněl minulý týden třikrát. Tedy ne já, ona si je neuklidila do tašky na botník, že...

Čas se klikatí, za 30 let se vrátí na začátek.

A potom jim začala být zima. Nebylo divu. Byl únor a oni jsou na tom přechodu už druhej den. (Včerejší role filmu fotografovi přejela dodávka. Tvrdí.) Nejdřív se to zdálo bejt dobrej nápad, koneckonců koncerty takhle hrajou běžně, takže dostat to i na přebal alba... "Anthony, není to už trochu moc?" Nebylo poznat, jestli z Michaela mluví svědomí nebo mu pro svraštělost padá "uniforma". Možná z toho už vyrostli. Možná by měli. "Připravení?" Zeptal se fotograf. "Ještě ponožku..." zvedl se Slovak. "...můžeme."

Hillel Slovak se předávkuje v červnu téhož roku. Jack s tím sekne. Největší sláva kapely má teprve přijít...

Vystupuji z vlaku, začíná poprchávat. Kurník! Přeháňky se během mé vycházky několikrát vracejí. Kurník!

Jdu na oběd do osvědčené pivovarské restaurace. Chci si  v aplikaci koupit jízdenku na vlak zpátky, dozvídám se však, že wi-fi pro hosty nemají. Kurník! Zkouším totéž v kavárně, kam si zajdu na kávu a dezert. Wi-fi mají, ale telefon se mi do ní vůbec nechytá. Kurník!

Nakonec v místě mého odjezdu objevím zavřenou hospodu, která má však funkční wi-fi použitelnou i z ulice. To jsou ale paradoxy! Jízdenka je úspěšně koupena. I sluníčko během mé zpáteční cesty vysvítá.

Výlet se tedy nakonec přece jen povedl.

Vstávat do práce po hodině nekvalitního spánku bolí.

Sprcha vás dá dokupy. Uděláte kotel kafe.

Kafe je klíčové. Redbully z noční seance pomalu dojíždějí, takže musíte udržovat hladinku. Je to jak s kocovinou, oddálíte ji jedině pozvolným odbouráváním a dobře načasovaným doplňováním...

První dvě hodiny jste jako na extázi. Zvuky a barvy vnímáte zvýrazněně a cítíte zvláštní optimismus. "Pane učiteli, vy jste dneska nějakej nadšenej," zoufají si žáci při matematice. 

O velký přestávce musíte udělat víc kafe. Průser je, když dojde. 

Uklízečka mě odpoledne našla chrápat na gauči v kabinetě. Poslední hodinu si moc nepamatuju, snad jsem na ní byl.

Ten, kdo v angličtině pojmenovával poruchy, asi chtěl, aby je lidé jimi trpící museli popisovat zbytečně dlouhými větami, jelikož každá přímo obsahuje něco, co je spolehlivě odradí od pokusů vyjádřit je správným slovem. Strach z palindromů se třeba jmenuje aibohphobia, strach z dlouhých slov se jmenuje hippopotomonstrosesquipedaliophobia, lidé, co mají problém s čtením komplikovaných slov, musí používat, a tedy i číst, slovo dyslexia, porucha řeči, kdy máte problém s vyslovením hlásky „r“, se musí vyslovovat rhoticism, hlásky „l“ lamdacism, hlásky „m“ stammer, hlásky „t“ stutter, hlásky „s“ – lisp. Alespoň je to pro ně dobré cvičení, jinak to zdůvodnit asi nedokážu.

"Já jsem nevěděl, že je to napuštěné tím sajrajtem a musí se to napřed umýt." (Strana 3, druhý odstavec, první věta.)

"Ty hodinky mají úplně poškrábané sklíčko!" (Nemají, je to ochranná fólie, kterou je nutno sejmout. Strana 1, druhá věta, dokonce s obrázkem.)

"Ta krásná výšivka se spálila na uhel!" ("Žehlete naruby" je věta holá, a očividně také zhola zbytečná.)

"Ty hřebíčky úplně zničily dýhu na čelní straně." (Tohle už není ani věta, jen zvětšený detail obrázku s všeříkajícím piktogramem - špatně: mračící se panáček, správně: smějící se panáček.)

Takových vět jsou plné návody, však marnost nad marnost, všechno je marnost.