„Sedí v baru,“ informoval B.J.
„Musí fungovat, čekáme raněné. Jdu za ním!“ rozhodl plukovník Potter.
„Nechte to na mně, pane,“ zastavila ho Margaret.
Změřil si ji kalným zrakem.
„Neztrácej čas… Jedině že by sis se mnou dala panáka.“
„Pití nic nevyřeší.“
„Pomůže mi necítit… Zatraceně, tomu klukovi nebylo ani dvacet!“
Položila mu ruku na rameno.
„Hodněkrát jsem tě slyšela říkat pacientům, ať se nestydí za své emoce, že je nemá cenu potlačovat. I mně jsi to doporučoval… Tak co kdyby ses sakra řídil vlastní radou! Nepotřebuješ zapomenout, potřebuješ to ze sebe dostat…“
Pevně ho obejmula… a Hawkey se konečně rozplakal.
So, 2011-04-09 20:29 — Peggy
Hezké, líbí!
Hezké, líbí!
Pro psaní komentářů se přihlašte
Ne, 2011-04-10 11:37 — angie77
Díky,
to jsem ráda :-)
Pro psaní komentářů se přihlašte
So, 2011-04-09 21:10 — Lejdynka
Anoo, vždycky jsem nejvíc
Anoo, vždycky jsem nejvíc ípala, když byl Hawkeye dojatý! 33
Pro psaní komentářů se přihlašte
Ne, 2011-04-10 11:38 — angie77
No jo...
Hawkey je občas roztomilý... Já měla ráda ty pozdější díly, kdy už Margaret nebyla s Kuním ksichtem a bavila se s nimi normálně.
Pro psaní komentářů se přihlašte
Ne, 2011-04-10 09:45 — Anne
Dojalo mě to i slzička
Dojalo mě to i slzička ukápla.
Pro psaní komentářů se přihlašte
Ne, 2011-04-10 11:39 — angie77
Jejda,
až tak? Díky!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit