Hranice neznámé

Když naši vesnici vypálili, bloudili jsme nazdařbůh, žebrajíce o přístřeší a skývu chleba. Pak se nám roznemohly děti a nijak se nemohly uzdravit; ode všech chalup nás vyháněli, abychom tam nezavlekli nákazu. Až jedna dívka je vyléčila; mlčela celou dobu, ani jméno nám neřekla, a tak nám neznámou zůstala. My, nuzní, nic než pánbůh zaplať jsme jí nemohli dát.
Bylo nám souzeno ji ještě jednou spatřit. To v sídelním městě, na náměstí, ohromná hranice plála, a na ní naše známá neznámá - prý čarodějnice, ale může být od ďábla, když tolika lidem pomohla?
Umírala. A my pro ni nic nemohli udělat.