DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

"Pojď blíž..." hlava mi málem explodovala. Hluboké dýchání nepomáhalo. Tlačil jsem se na zrcadlo a moje vědomí se chtělo obrátit naruby a přitisknout se k sobě. Srdce mi hořelo láskou k tomu obrazu. Miloval jsem tu bytost na druhé straně zrcadla. Víc než to, uctíval jsem ji jako modlu. Plazil jsem se po tenkém skle a přitom prsty prozkoumával svoji tvář. Ta nádhera, ta smyslnost...chtěl jsem víc!
......
Po týdnu dorazila policie do bytu, když už jsem byl mrtev.
"Další předávkování." poručík vzal do ruky prázdné plato od prášků s nápisem: "Mějte se víc rádi. Více sebelásky úplně pro všechny."

"Co nejexotičtějšího jsem kdy vypil? Teď mě napadá akorát ta Alpa s mandarinkovým sirupem."
"Jo, to byl fakt masakr. Možná ještě větší než domácí Amundsen."
"Co je domácí Amundsen?"
"No, to takhle jednou Jindřich přišel na návštěvu s lahví vodky v batohu a povídá: Amundsena neměli, ale Saša tu má jahodovýho Jupíka, ne?"
"No, přiznám se," pravila už dosti připitá Plevelová na jedné z pravidelných Skupinek Zoufalců, "to nejzajímavější, co jsem kdy vypila, bylo pivo s jahodovým džusem v létě na Náplavce."
"Bože," pokřižoval se Saša a pevně stiskl sklenici poctivého lahvového Gambáče. "Co bude příště? Dáš si tam marmeládu?"

Teď určitě každou chvíli musí přijít ta chvíle, kdy najednou nastane hepáč jak z amerického filmu, dobře to dopadne a všichni jsou šťastní až do poslední klapky.
A pak ten okamžik nepřijde.
Nějak se seberete a fungujete dál. Příště to dopadne líp.
Tohle si říkáte, když se vám to posere znovu. A znovu. A znovu. Škola, práce, vztahy... Někteří z nás prostě zjistí, že život není hodnej strejda, ale spíš pěkná svině, jen aby si mohli znovu položit zbytečnou otázku, jestli vůbec existuje to dno, od kterého se člověk může odrazit vzhůru, nebo se dá jen klesat hloub a hloub?

Zatímco se všichni bavili na novoroční oslavě, David se raději vytratil do blízkého parku. Potřeboval si pročistit hlavu. Nebyl sám. Loki, který před pár dni zmizel po anglicku, se právě vynořil od zadního vchodu.
Když si všiml Davida, zamířil k němu. Prohodili pár slov. David zjistil, že navzdory pověstem jde flirtování Lokimu jen o málo líp než jemu. Když přišla nabídka, chvíli o tom vážně uvažoval. Lákalo ho prozkoumat tu nedávno objevenou a přece stále tolik neznámou hranici. Pak si ale uvědomil, že pokud se má vrhnout do neznáma, potřebuje k tomu někoho, komu může věřit.
„Nejsi můj typ,“ řekl.

Co potřebuje svět, aby byl?

Tvar, třeba placatý.
Místo, třeba na zádech čtyř slonů stojících na krunýři želvy.

Čas aby se mohlo dít.
Život, aby se mohlo komu dít.

Je to jako vařit Gumbo. Když už máte hotový základ, přidáváte další ingredience a koření dle chuti, až poznáte, že je to Dobré. Pak odstavíte z ohně, hrnec dáte ven, vložíte naběračku a vedle postavíte misky, nezapomeňte na talíř, kam budou vhazovat peníze (protože oni budou). A pak si zapálíte dýmku, dál už to poběží samo.

66 je na dnešní dobu poměrně málo, ale poslyšte, stvořil svět během těch šedesáti šesti.

Cítil jsem chladnout zem pod sebou. I když se ona neznámá vůle snažila ze všech sil, abych zapomněl. Já jí to nedovolil. Držel jsem se posledních nitek reality jako záchranného lana. Věděl jsem, že to tak může být klidně století.
Být někde sám s mou myslí je však ošemetné.
Stačí chvilka nepozornosti a rozuteče se všemi směry. Moje mysl by se dala přirovnat k zemi s jasně vytyčenými hranicemi. Za ní jsou další země, takové, do kterých se, ač nerad, sem tam vydám. A za nimi další, v mapách označovány jako "Terra incognita". A já nechci vědět, co tam leží.

To je zase téma... Co já nebohá tu mám psát o nějakých neznámých hranicích?

Kde to neznáme... Kde tušíme nějakou pomyslnou čáru slušnosti či zdvořilosti, která občas řekne dost, když ji někdo neurvale překročí...

Mohla bych promluvit například o zlotřilých Poldech, kteří ji mnohokráte překročili - počínaje požíráním ponožek a konče komentováním toho, jak myjeme nádobí! Jaká šťastná chvíle, kdy jsme se jich nadobro zbavili...

Doufám, že za hranicemi našeho bytu, domu, čtvrti a toho, co se ještě dá považovat za Prahu, jsou někde (ani nechci vědět kde) nadobro uklizeni pod dohledem statného fikuse, který jim každé překročení hranic pořádně spočítá!

„Tady taky,“ hlásil Havraní dráp. Během našeho putování to byl již pátý kopec. Popáté se na vrcholu tyčila kostka z klád, vycpaná větvemi.
„Pauza,“ usedl jsem. ,,Odpočinek a svačina.“
„Stmívá se,“ podotkla Spálené obočí nesouhlasně. ,,V devět nám jede vlak.“
„Nebo další v jedenáct,“ rozbalil jsem jídlo.
„Ticho,“ sykl Havraní dráp. ,,Slyšíte?“
Vzdálené, rytmické dunění. Pomalu se v houstnoucí tmě přibližovalo. Nebýt sporu se Spáleným obočím, býval bych zavelel k další cestě.
Na úbočí se vynořila skupina s planoucími pochodněmi. Popadl jsem ruksak a mazal pryč, nestaraje se o ztrátu tváře.
Moje děti se nezapletou s šílenci, co slaví Beltine!

"Vojíne, kdybyste nebyl jen vojín tak už jím jste zase! Seržant říkal,že to tu znáte. Tak kde je ta hranice chlape?!" generál působil více než rozladěně.
"Já to tu znám," řekl vojín smutně, "a tady by to mělo být. Ale všechno tu chybí."

O několik dní dříve.

"Maž tu čáru! Stromy porazit, přesadit. Bahno reorganizovat, hlínu přenosit, rostliny přesídlit. Nesmí tu zůstat kámen na kameni!"
Destrukční komando se smíchem ničilo okolí. příští ráno byl proměna dokončena a oni se tiše se klidili ze scény. Hranice zmizela a nikdo nemohl tušit co bude na druhé straně.
Kéž by jen lvi.

Protančila sálem v jarních šatech. Za jejím pohybem se otáčela mračna prachu. Mířilo na ni tucet samopalů a jenom čekali na pokyn. Ocitla se před králem, hruď se jí pnula a nebyla na ní poznat jakákoliv nejistota.

"Přišla jsem si pro svého syna".

"Kde ho máš?"

"Je jedním z tvých mužů a právě na mne míří hlavní"

"Nemá lehký úkol"

"Ano, chci abys ho propustil"

"Propustím, až splní svůj úkol, paní"

"Nechť tak učiní a je pak volný, může si najít dívku svých snů a mít s ní mnoho dětí".

Král pokývl hlavou a místností písklavě zazvučeli letící rozžhavené nábojnice.

„Ale… co když to nevyjde?“ ptal se nejistě.

Následovala série odpovědí.

Morpheus nekompromisně: „Musíš!“
Cypher ironicky: „Snad se nebojíš?“
Trinity chlácholivě: „Ty to zvládneš.“
Tank přátelsky: „Jsme s tebou.“

Ale co když ne? Je to přece… chtěl říct, proti fyzikálním zákonům. Byl poučen, že ty tu neplatí. Že důležitá je jeho mysl.

Jeho mysl…

Před pár dny byl obyčejným člověkem. Žil si svůj obyčejný život, platil daně. Občas se naboural do nějaké databáze. Balancoval na hraně zákona.

Pak mu řekli, že to vše byl jen sen.
Řekli, že ho osvobodili.
Že je vyvolený.
Že má osvobodit on je.

Chtěl to?

"No tak pojďte! Na co tam čekáte?"
"No ale pane..."
"Co je?"
"Neměly by někde tady končit hranice Rosenheinského království?"
"Jo? No a co."
"Vy víte, co se za nimi nachází, pane?"
"Ne, vedu tímhle směrem hochy poprvé."
"Na mapách nění nijak zakreslene, co se za hranicemi nachází..."
"No, to asi proto že tudy ještě nikdy před náma nešel. Mezi vojáky v kasárnách se koluje, že je to nebezpečné, a vidíš ještě se nám nic nestalo! Nedělej si starosti s neznámýma hranicema, aspoň můžeme objevit, co je za nima!" A než mohl položit druhému muži ruku na rameno, padl mrtev.

Beru tě za ruku.
Usmíváš se. Připomínáš mi Nový rok 2000. Tvé vlasy jsou delší a světlejší, v tvých očích je stín, který má jméno William a který nikdy nezmizí, ale ten úsměv je stejný jako tehdy.
Jsme tady a jsme tady spolu.

Na hodinách naskočila minuta po půlnoci, 23. 12. 2012.

Pravda je tam venku - a stejně tak lži, řeklas mi jednou. Nevěděl jsem, kde lež hraničí s pravdou, kde krutost pravdy činí z naděje pošetilost.
Nevím to ani teď. Jediné hranice, které mi nejsou neznámé, jsou ty naše - dokud žijeme, dokud jsme spolu, tak nemáme žádné.
Pořád věřím.

Prvnímu kruhu Mezisvětí, do kterého se skrz Mandalu dostal, dal Einar jméno Prázdnota. Protože tam vůbec nebylo nebe, jen nekonečná čerň.
Několik let do něj podnikal výpravy. Našel skupinu holých stromů na temeni kopce. Objevil celé aleje takových stromů. Zjistil, že se záhadně stěhují. Někdy se mu povedlo vyjít zpět do světa jinudy než Mandalou; ocital se pak na nečekaných místech, kolikrát velmi nepřístupných, a průchod do Prázdnoty se za ním obvykle rychle zavřel. Rozhodl se naučit se, jak ho udržet otevřený, projít tam a zpět a přinést s sebou... třeba kámen.
Když to konečně uměl, ukázala mu Mandala Vzduch.

Když vystudoval, měl pocit, že konečně může dělat to, co chce a ne to, co po něm chtějí ostatní. A tak se rozhodl cestovat. Poznal spoustu lidí, zemí, zažil krásné chvíle i náročné okamžiky. Občas si sáhl na dno sil, aspoň si to myslel.

Pak poznal ženu, kvůli které vše změnil. A po nějakém čase nastala krize. Vše na něj padalo, měl chuť utéct a vrátit se zpět k tomu, co miloval, ale bylo tu jeho dítě. Objevil s ním neznámé hranice svého já. A tak se stal silnějším pro toho malého tvora, kterého mohl učit, jaký život opravdu je.