DMD č. 9. pro 9. 4. 2015. Téma: Neznámé hranice

"Pojď blíž..." hlava mi málem explodovala. Hluboké dýchání nepomáhalo. Tlačil jsem se na zrcadlo a moje vědomí se chtělo obrátit naruby a přitisknout se k sobě. Srdce mi hořelo láskou k tomu obrazu. Miloval jsem tu bytost na druhé straně zrcadla. Víc než to, uctíval jsem ji jako modlu. Plazil jsem se po tenkém skle a přitom prsty prozkoumával svoji tvář. Ta nádhera, ta smyslnost...chtěl jsem víc!
......
Po týdnu dorazila policie do bytu, když už jsem byl mrtev.
"Další předávkování." poručík vzal do ruky prázdné plato od prášků s nápisem: "Mějte se víc rádi. Více sebelásky úplně pro všechny."

Otevřeli jsme si zastavárnu. Sice jsme za tu řadu let nashromáždili spoustu věcí, ale stejně...
Upřímně, netušili jsme pořádně, do čeho jdeme. Sice máme přátele z branže a často se v zastavárnách pohybujeme, ale na vlastní kůži je to něco úplně jiného.
Teď se musíme setsakra ohánět, abysme nebyli v mínusu. Jsou dny, kdy si říkám, že tuhle neznámou hranici jsme nikdy překračovat neměli a nejlepší by bylo, pověsit to na hřebík.
Ale někdy se zadaří. I když aktuálně jsme solidně v mínusu.
"Tak jdeš už? Ta aukce začíná za 5 minut."
"Jo, už bežím." Řekl Alen a zaklapl deníček.

"Co nejexotičtějšího jsem kdy vypil? Teď mě napadá akorát ta Alpa s mandarinkovým sirupem."
"Jo, to byl fakt masakr. Možná ještě větší než domácí Amundsen."
"Co je domácí Amundsen?"
"No, to takhle jednou Jindřich přišel na návštěvu s lahví vodky v batohu a povídá: Amundsena neměli, ale Saša tu má jahodovýho Jupíka, ne?"
"No, přiznám se," pravila už dosti připitá Plevelová na jedné z pravidelných Skupinek Zoufalců, "to nejzajímavější, co jsem kdy vypila, bylo pivo s jahodovým džusem v létě na Náplavce."
"Bože," pokřižoval se Saša a pevně stiskl sklenici poctivého lahvového Gambáče. "Co bude příště? Dáš si tam marmeládu?"

"Story!"
Ignoroval hlasité volání nebo spíš křik z farmy nedaleko.
Poslední modřina pořád ještě pálila.
O starších už jen věděl.
Přesto byl spokojený.
Šum borovic a jejich vůni by nevyměnil za nic.
Snad kromě řevu motorů a vůně benzínu.
Ležel v pichlavé jehličí.
Sledoval oblohu.
Snil.
O strojích, dálkách a nejvíc o výškách.
O stovkách knih, které by mohl přečíst.
O všech hranicích, které by by mohl překročit.
To všechno bylo tak vzdálené, nepřístupné...
Kdesi daleko končila válka.
Desetiletý chlapec snil.
Ještě netuší, že za rok dostane koně.
Traktor a ostatní stroje na farmě už osedlal.
Nakonec osedlá i raketoplán...

Teď určitě každou chvíli musí přijít ta chvíle, kdy najednou nastane hepáč jak z amerického filmu, dobře to dopadne a všichni jsou šťastní až do poslední klapky.
A pak ten okamžik nepřijde.
Nějak se seberete a fungujete dál. Příště to dopadne líp.
Tohle si říkáte, když se vám to posere znovu. A znovu. A znovu. Škola, práce, vztahy... Někteří z nás prostě zjistí, že život není hodnej strejda, ale spíš pěkná svině, jen aby si mohli znovu položit zbytečnou otázku, jestli vůbec existuje to dno, od kterého se člověk může odrazit vzhůru, nebo se dá jen klesat hloub a hloub?

Malá průzkumná loď se vznášela přímo před horizontem událostí. Černá trhlina v neprostoru se rozpínala na hvězdném pozadí, hrozíc pohltit vše co se ocitne příliš blízko. Krátký zážeh trysek oznámil počátek vstupu. Loď nabrala kolizní vektor a sklouzla kupředu. Když dospěla za horizont, zastavila se. Poté ztratila třetí rozměr a s jemným zavlněním se protáhla do trhliny.
Nejprve byl oslňující jas. Potom barvy, roztáhlé do strakatých čmouh. Kroucení vnitřností, jako by se je někdo snažil vytáhnout ven. Čmouhy se protáhly do čar a z čar se stal čas. Rozměry ztratily smysl, ze kde se stalo kdy. A nakonec cizí hvězdy.

Zatímco se všichni bavili na novoroční oslavě, David se raději vytratil do blízkého parku. Potřeboval si pročistit hlavu. Nebyl sám. Loki, který před pár dni zmizel po anglicku, se právě vynořil od zadního vchodu.
Když si všiml Davida, zamířil k němu. Prohodili pár slov. David zjistil, že navzdory pověstem jde flirtování Lokimu jen o málo líp než jemu. Když přišla nabídka, chvíli o tom vážně uvažoval. Lákalo ho prozkoumat tu nedávno objevenou a přece stále tolik neznámou hranici. Pak si ale uvědomil, že pokud se má vrhnout do neznáma, potřebuje k tomu někoho, komu může věřit.
„Nejsi můj typ,“ řekl.

"Tak, a tady jsme s maminkou na místě, kterému se říká konec světa. Samozřejmě to konec světa není, jen je tam okraj pevniny a dál je oceán", popisuje Pankrác.
"A kde je konec světa?", zeptá se Zdirad.
"Nikde, zeměkoule nemá žádné hranice."
"Jak to, je nekonečná?"
"Ne, kulová plocha je konečná, ale neohraničená. Jak bys chtěl hledat na ní hranice? Když se vydáš po zeměkouli rovnou za nosem, dojdeš nakonec na to samé místo."
"Ale třeba je někde nějaká neznámá hranice", fantazíruje Zdirádek.
"Není, je to matematicky dokázáno, ale to je vysoká matematika. Raději ti o tom pustím jednu písničku."

Co potřebuje svět, aby byl?
Tvar, třeba placatý.
Místo, třeba na zádech čtyř slonů stojících na krunýři želvy.
Čas aby se mohlo dít.
Život, aby se mohlo komu dít.
Je to jako vařit Gumbo. Když už máte hotový základ, přidáváte další ingredience a koření dle chuti, až poznáte, že je to Dobré. Pak odstavíte z ohně, hrnec dáte ven, vložíte naběračku a vedle postavíte misky, nezapomeňte na talíř, kam budou vhazovat peníze (protože oni budou). A pak si zapálíte dýmku, dál už to poběží samo.
66 je na dnešní dobu poměrně málo, ale poslyšte, stvořil svět během těch šedesáti šesti.