Elfka a estetika

Nerada se na sebe dívala do zrcadla.
Měla ráda obličeje které poznamenal čas, fascinovalo ji, jak se v průběhu let měnily podle toho, jak jejich majitelé rostli, dospívali a dozrávali, a stárli. Jak se jim do tváří vpisuje vše, co je v životě potká, přibývají vrásky, vějířky od smíchu kolem očí, jemné jak pavučinka, nebo hluboké rýhy, které vyryla strázeň. Lidské tváře.
Její obličej, sličný a nestárnoucí, ustrnul v bezvěké nádheře, a stovky let, prožité bolesti, radosti ani ztráty jej nijak nepoznamenaly, jako by nikdy ani nebyly.
Bylo jí to líto. I když v duši měla všechny své roky zapsané.