Petrklíč

Podzim se změnil v zimu a ta zase v jaro. Spadané listí na čerstvém hrobu překryl sníh a když roztál, vykvetly na černé hlíně žluté petrklíče.
Z Johna se stala podivná, samotářská bytost; ti, kdo s ním mluvili, měli před sebou jen pozvolna slábnoucí rezonanci vlastních slov a odraz sebe v prázdných očích. Když odešli, oboje zmizelo – a nezbylo nic.
Na sklonku března naposledy udeřil mráz a spálil všechny petrklíče – kromě jednoho. Jediný drobný kvítek se žlutal mezi zahnědlými listy jako poslední zadoufání, zoufalá kapička naděje na hraně prázdnoty. Docela poslední vzpomínka.
John sklonil hlavu a zašlápl petrklíč do země.