Sherlock BBC

Rosie jsou čtyři, když poprvé zkoumá záhadu jménem Sherlock.
Začne, jak ji sám učil, u toho, co už ví.
Tak hlavně - ví, co o Sherlockovi říká táta.
Sherlock je idiot. Jeho idiot. Sherlock je génius. Sherlock je blázen bez pudu sebezáchovy, biologický hazard, nezodpovědné individuum a postrach Londýna. Rosie si není jistá, co z toho je dobře a co ne. Možná, že táta to taky neví.
Rosie o záhadách mluví ráda. Lucy ze školky si myslí, že je Sherlock jako její taťka. Paní učitelka si myslí, že je zmatená.
„Měli byste to s ní probrat...“
***
„Rosie, kdo je Sherlock?“
„Rodina?“

John Watson byl kapitola sama pro sebe. Ani po dvou letech spolubydlení Sherlock nedokázal rozluštit největší záhadu svého života. Proč byl tenhle prachobyčejný, průměrně inteligentní doktor s ohavným vkusem na svetry tou nejdůležitější esencí jeho života. Hromosvodem. Inspirací. Pohonem. Domovem.
Proč se mu pokaždé rozbušilo srdce, když se jejich oči střetly. Proč měl problémy dýchat a roztřásly se mu ruce. Proč se mu na dně žaludku vytvořil uzel a nepříjemně to svrbělo.
Zjištění, že nejspíš nebyl zdravotně v pořádku, mu znepříjemnilo den. A vypadalo to, že bude muset navštívit odborníka, protože měl pravděpodobně něco s krevním tlakem, možná se srdcem.

V téhle domácnosti už Johna nepřekvapuje nic. Ani zapomenuté kusy experimentů na kuchyňském pultu hned vedle džemu a konvicí s kávou.
„Ucho,“ pronese s monotónní samozřejmostí. Podle tvaru chrupavek a epidermu ženské.
Podobné situace se dějí tak často, že se kvalifikovaly jako běžné úterý.
„Mně bude stačit toust,“ prohrábne si kučery Sherlock a rozloží na stůl noviny.
„Seš ten nejhorší spolubydlící na světě.“
„Proto sis mě vzal.“
„Jo. Manželství je jediná válka, ve které spíš s nepřítelem. Ale protože jsem přežil Afghánistán, přežiju i tebe.“
Sherlock se zatváří jako Eva poté, co zahodí ohryzek. „Nevidím svůj toust.“
„Támhle máš ucho.“

„Co je to tu sakra za smrad?“ rozkašlal se John ve dveřích bytu.
„Pokus. Zjišťuju rychlost tavení polyesterových vláke-“
„To jsou moje svetry!“
„Svět mi poděkuje. A ty bys měl taky,“ vrátil Sherlock pohled k hořáku a dál soptícího Johna ignoroval.

*

„Kam zmizely všechny sušenky?“
„To je řečnická otázka, nebo na odpověď doopravdy intelektuálně nestačíš?“
„Koupil jsem osmery!“
„Nebylo tu nic k jídlu. Kromě toho rizota.“
„To byl můj oběd!“
„Máš si ho líp schovávávat.“

*

„Je nesnesitelnej!“ praštil John půllitrem. „Ničí mi věci, nikdy nenakoupí, terorizuje-“
„Jak malej harant,“ přikývnul Greg.
„Přesně.“
„A hádej, pročpak tě asi tahá za culíky?“

„Zítra mám rande!“ vtančil John do bytu. „Konečně!“
„Alkoholička,“ ucedil Sherlock, aniž by zvednul hlavu od mikroskopu.
„Cože?“
„Je to alkoholička.“
„Kecáš! Ani jsi ji neviděl!“
„Stačí tón hlasu v telefonu, časy, kdy se ozývá, překlepy…“
„Nenávidím tě.“
„Není zač.“

*

„Dneska jdu-“
„Žárlivá hysterka. Udělá ti ze života peklo.“
„Blbost!“
„Zeptej se jejího bývalého. Číslo máš na stole.“

*

„Zítra-“
„Skvělé. Škoda, že už připravuje ‚selhání antikoncepce‘.“
„Nene.“
„Tak běž, přesvědčíš se sám!“
„Možná… ani ne.“

*

„Odpoledne-“
„Promiskuitní, šňupe-“
„Panebože, Sherlocku! Přestaň! Ty prostě nechceš, abych-“
„Jen tě chráním, Johne.“
„Bezpečný známosti, jasně.“

Jako kdybych tu nejnebezpečnější známost už dávno neměl.

Začínal bejt na to starej. V plánu bylo zůstat doma s nohama v teple a uspat Rosie, ale namísto toho se zase nechal přesvědčit. Pitomec. Bude to jen rutinní návštěva, nic se nemůže stát. No jasně.
Teď je Londýnem naháněli pašeráci drogovýho kartelu. Celí hrrr na ně. Johna bolelo rameno a ještě jim do toho začalo lejt.

Když konečně zapadl za dveře bytu, zklidnil se. Následoval ho zadýchaný Sherlock.
„Setřásl si je?“
Přikývl.
„Seš si jistý, Johne?“
„Vypadám jako idiot, Sherlocku? Ne, neodpovídej,“ odmávl to. „Dneska spíš na pohovce.“
„Co jsem provedl tentokrát?!“
„Máš celou noc, abys na to přišel.“

"Aha!"
Sherlock před sebe vítězoslavně zvedl zmítajícího se hada.
"Lampropeltis triangulum, naše vražedná zbraň. Víš, mnoho lidí si ji plete s rodem Micrurus, ale existuje velmi jednoduchý způsob, jak je rozpoznat. Stačí si zapam…"
"Sherlocku!" John seděl na zemi, hlavu mezi koleny, a na předloktí mu zasychali dvě kapky krve. "Ta vražedná zbraň mě kousla, můžeš mi sakra zavolat záchranku?"
Sherlock se usmál. “To nebude potřeba! Vidíš?” strčil mu hada před obličej: “Korálovka sedlatá, naprosto neškodná. Oběť byla ofidiofob, zemřela na infarkt.”
John zase jednou litoval, že už nechodí o holi. Možná ji nepotřeboval, ale na mlácení detektivů byla ideální.

Sherlock uměl být neskutečně otravný, když se nudil. V takových chvílích John schovával zbraň na místech, která ani geniální detektiv nedokázal vydedukovat.
Poslední týden neměli žádnou kauzu. Ani jindy to nebyly zrovna bujaré strkanice, ale šlo to. A tentokrát je nezachránil ani Greg starými neuzavřenými případy.
Jeho spolubydlící v županu se věšel po nábytku a skoro ohlodával zdi. Lednice zavalená experimenty byla zbraní hromadného ničení. Tak nesnesitelný byl.

„Johne, jdi někoho zastřelit, nudím se.“
„Na to, abych šel do basy kvůli tvý zábavě, jsem moc střízlivej,“ zavrčel podrážděně.
„Tak udělej něco zajímavého!“ zaškemral.
Tak se John zvedl a políbil ho.

Čelist měl John sevřenou tak pevně, že bylo slyšet, když mu zavrzaly stoličky. Shlížel na Sherlocka, jak se probíral z bezvědomí poté, co si způsobil zranění, která by pro ostatní byla neslučitelná se životem. Jen on se z nich vždycky nějak vylíže.

„Víš, Sherlocku, někdy mám chuť tě zabít sám. Moje nervy už jsou tak našponovaný, že čekám, kdy mě z tebe šlehne. Proč krucinálhergot musíš bejt do všeho hrr? Ty máš svoji síť bezdomovců, Mycroft zasranou armádu kouzelných elfů, Greg celej policejní štáb. K čemu ti vůbec jsem? Co mám já?“

„Svatou trpělivost.“

„Nic jinýho to bejt ani nemůže.“

„Ten idiot patří k vám?“

Ohlédnul se směrem, kudy ta rozlícená upjatá ženská ukazovala. Chápal její zlost, ještě před deseti minutami byla středem pozornosti. Dokud ji na sebe nestáhl Sherlock.
Tenhle případ byla stěží sedmička. Krádež na charitativní akci. I tak ji ten náfuka vzal, jen aby se mohl přede všemi vytahovat. Přestože měl John někdy pocit, že z něj o generaci zestárne, miloval ho. Byl na něj pyšný.

„Jo, to je můj idiot. Má ve zvyku stát se pokaždý velitelem místních.“
Otevřela rty, aby něco uraženě podotkla, ale nakonec jen procedila: „Jak?“
„Obvykle tak, že jim leze na nervy.“

Před domem už poněkolikáté zatroubilo auto. Co nevidět řidič odjede sám. Nebo neodjede a Johnovi rupnou nervy.
"Sherlocku."
Sherlock se nepřestával přehrabovat v lednici. To bylo neobvyklé. Ještě neobvyklejší bylo, že postupně na kuchyňskou linku vytahoval různé druhy zeleniny a ne třeba lidské prsty.
"Sherlocku. Můžeš mi říct, co hodláš dělat s tím taxíkem?"
"To není taxi, to je samozřejmě Tesla, kterou poslal Mycroft. Nepoznal jsi ji po zvuku?"
John zaúpěl:
"Nemůžete si tyhle sourozenecké záležitosti řešit potichu?"
Sherlock s náručí plnou čekanky a lilku stanul ve dveřích.
"Neboj. Až seznámím Mycrofta s jeho novou dietou, chvíli od něj neuslyšíme."

„Kam sakra letíme?“ zaprskal udýchaně John, když se prodírali hustým trnitým roštím. „Proč ženeme někam do prdele, když-“
„Copak to není jasné?“ počastoval ho Sherlock nevěřícným pohledem. „Zloděj zpanikařil. Hodil sošku do bedny se zeleninou a chtěl si ji pak zase vyzvednout, jenže… No, však uvidíš. Prostě ji najdi a já mezitím vyslechnu místní,“ chvatně se otočil a zmizel.
„Skvělý,“ zahudral John. Největší opruz zbyde zase na něj. „Prostě skvělý!“
Konečně se vynořil z roští… a strnul.
Já. Toho. Zmetka. Zabiju.
Omráčeně zíral na vykolejený, rozmlácený vagón, kolem kterého se ve dvacetimetrovém okruhu vršily slizké, smradlavé kupy hnijící zeleniny.
Zabiju!