Sherlock BBC

“Co na tom pořád nechápeš?” 

Sherlock přecházel po místnosti, župan za ním vlál, vlasy mu trčely do všech stran, jak si je rozčileně prohrabával prsty. Zdálo se, že je jen pár vteřin od totálního výbuchu.

“Máš na výběr tři dveře. Za dvěma je koza, za třetími auto. Vybereš jedny, moderátor otevře další, kde je koza. Dostaneš možnost výběr ještě změnit. Uděláš to?” Nečekal, až Watson odpoví, a triumfálně pokračoval.

“Tvůj takzvaný selský rozum ti říká ne, ale matematika jasně ukazuje,…”

“Já tomu rozumím,” povzdechl si Watson: “Mě jen zajímá, proč je v koupelně zavřená koza.”

“Protože JÁ se nikdy nepletu!”

John Watson považoval sám sebe za trpělivého člověka.

Ale jeho trpělivost právě přetekla.

Jeho nový spolubydlící, Sherlock Holmes, pořád vrzal.

Vrzal ráno.

Vrzal během oběda.

Vrzal namísto odpoledního čaje o páté.

Vrzal v noci.

Vrzal o svátcích.

Vrzal v pracovní dny.

Vrzal na střeše.

Vrzal v koupelně.

Vrzal v obýváku.

Vrzal v kuchyni.

Při vzácných příležitostech vrzal i v Johnově ložnici.

John nikdy nepotkal člověka s takovým apetýtem k vrzání.

Nakonec se rozhodl Sherlocka konfrontovat. "Můžeš s tím vrzáním přestat?"

"Je to rozptýlení, když jsem osamělý," namítl Sherlock a vytáhl housle.

John se ze zoufalství rozhodl si se Sherlockem vrznout.

Objektivně vzato to byl příšerný nájemník: Spal ve dne a v noci bděl, hodiny trávil v nehybné nečinnosti, která se náhle měnila v horečnou výkonnost. Stýkal se s podivnými existencemi a obecně se choval excentricky. Zvlášť poslední dobou.

Dnes to ale vypadalo na dobrý den. Ráno se osprchoval, oholil a slušně oblékl. Pak se ovšem při odchodu ve dveřích pleskl do čela: „Jsem to ale hlava!“ Z bytu pak vyšel se zbraní v ruce.

Pokřižovala jsem se a on se ušklíbl: „Jdu na schůzku v Samaře. K večeři mě nečekejte. Ani ke snídani.“

Zvládla jsem jen vydechnout: „Ano, pane Moriarty.“

CD: Kdy budeš doma?
Pacient: Teď končím v práci.
CD: To není odpověď.
Pacient: Za půl hodiny? Vezmu to přes obchod.
CD: Nuda.
Pacient: Máme prázdnou lednici, to mi nudné nepřijde.
CD: To bych netvrdil…
Pacient: Co?
CD: Že je prázdná.
Pacient: Co v ní zase je?!
CD: …
Pacient: Odpověz.
CD: …
Pacient: No tak, myslím to vážně.
CD: To je jedno. Už jsi na cestě?
Pacient: Jo, pořád. Spěcháme někam?
CD: Potřebuju pomoc.
Pacient: S čím?
CD: S experimentem.
Pacient: Dneska ne…
CD: Bude to chvilka. Zábava. A bezbolestné. Teda snad.
Pacient: Jseš idiot.
CD: …
Pacient: Ale stejně tě miluju.

„Johne! Okamžitě pojď sem!“ řval Sherlock, jako kdyby hořelo.
Možná, že fakt hořelo.
A víte co? Bylo mi to fuk.
„Nemůžu.“
„Proč?“
„Jsem zaneprázdněnej.“
Nakvašeně přidusal do obýváku a vytrhl mi notebook. „Kvízem ´Jaká jste zelenina´? To myslíš vážně?“
„Smrtelně.“
„Jsi brambora,“ protočil oči. „Vyřešeno. Můžeme?“
„Nemůžeme,“ sebral jsem notebook zpátky. „A nejsem brambora. Ty cibule jedna!“
„Je ti ze mě do breku?“
Chráníš se přehnanou štiplavostí.
Máš milion ochrannejch vrstev, aby se k tobě nikdo nedostal moc blízko.
Oloupal bych tě, až bych brečel.
Žádný jídlo bez tebe není fajn.
„Věčně smrdíš sírou a vyrost z tebe ukázkovej narcis!“

„Copak nevidíš? Bože, ve vašich prázdných hlavách je taková nuda! Kdyby ses podíval na manžetové…“ Sherlock rázoval po pokoji a chrlil ze sebe nepřetržitý proud slov.
Tiše jsem si povzdechl.
Sherlock Holmes, přírodní úkaz. Perpetuum mobile. Nepřetržitý tok řeči, akce, pohybu, myšlenek.
Často mě naprosto vyšťavilo ho jen sledovat. A jindy… jindy se mi z toho pohledu bolestivě svíral hrudník.
Co se snažíš přeřvat, Sherlocku? Čemu utéct?
Výjimečně, když už to nešlo snést, jsem mu zlehka položil dlaň na ruku.
Zastavil se.
Zmlknul.
„Ššššš, Sherlocku,“ zamumlal jsem a bojoval s palčivou touhou ho obejmout. „Všechno je dobrý…“
Nebo bude.
Jednou.

John je jako droga. Je zajímavý, ne tak předvídatelný jako ostatní. Vaří čaj přesně tak, jak ho má Sherlock rád, utíká s ním Londýnem a nebojí se někoho zastřelit, když je to potřeba.
Když nejsou spolu, všechno je jinak. Sherlock tenhle stav zná, nudnou šeď, ve které nemá věci pod kontrolou. Děsí ho to. Ví, že potřebuje odvykačku, pryč z Londýna, pryč od Johna a jeho smíchu. Pryč.
Když ho John o tři týdny později (s pomocí Mycrofta) najde a sevře v objetí, Sherlock pochopí, jak moc se mýlil. Nepotřebuje pryč. Potřebuje blíž. Tak blízko, jak to jen jde. Navždycky.

„No ovšem!“ vykřiknul Sherlock. „Ovšem! Vyhlédne si oběť v uličce za barem, vrazí do ní a bodne jí do krku jehlu! Johne! Jdeme!“
„Volat policii, doufám.“
„To určitě!“ Pohrdlivé odfrknutí. „Jdeme sami!“
„Ani náhodou. Volám Lestradovi.“
„Nuuuuda! Uděláš volavku-“
„Ne.“
„No tak. Nekaz zábavu!“
„Zábavu? Jakože zas skončím omráčenej, zmlácenej-“
„Bůůů-škyt. Pojď.“
„Ne. Žádná volavka. Dost už bylo celýho zvěřince. Končím.“
„Zvěřince?“
„Neustále ti dělám cvičenou vopici, Tohle dones, tamto podej…
Když nedělám vopici, dělám soumara s nákupama a krámama...“
„Se nezblázni.“
„Teď zase volavku.“
„Neděláš.“
„A víš, co dělám nejčastějc? V jednom kuse?"
„Pouč mě.“
"Permanentně ti dělám vola!“

Plesk!
Na stůl beze slova přistála fotografie, a nevědět, že srdce nemá, Sherlock by přísahal, že se na okamžik zastavilo.
Vteřiny odtikávaly.
„Johne,“ učinil poslední zoufalý pokus, „kdo-?“
„Jak dlouho to víš?“ štěkl doktor.
„Nechápu-“
„Jak dlouho?!“
„Pár měsíců.“
„Takže vlastně hned?“
„No… Ano.“
„A jak rychle jsi poznal, že je moje přítelkyně nájemnej vrah?“
„Víš…“
„Taky hned?“
„Ano.“
„A nepřišlo ti jako dobrej nápad se třeba zmínit?!“
„Byl jsi tak šťastný…“
„Jo. Kurevsky šťastnej. Jako manžel sociopatickýho zabijáka, jako otec cizího děcka. Štěstím bez sebe!“
„Johne…“
„Víš co, Sherlocku?“ hlesnul. „Jděte do hajzlu. Oba.“

Dveře zabouchnul s mrazivou definitivností.

Rosie jsou čtyři, když poprvé zkoumá záhadu jménem Sherlock.
Začne, jak ji sám učil, u toho, co už ví.
Tak hlavně - ví, co o Sherlockovi říká táta.
Sherlock je idiot. Jeho idiot. Sherlock je génius. Sherlock je blázen bez pudu sebezáchovy, biologický hazard, nezodpovědné individuum a postrach Londýna. Rosie si není jistá, co z toho je dobře a co ne. Možná, že táta to taky neví.
Rosie o záhadách mluví ráda. Lucy ze školky si myslí, že je Sherlock jako její taťka. Paní učitelka si myslí, že je zmatená.
„Měli byste to s ní probrat...“
***
„Rosie, kdo je Sherlock?“
„Rodina?“