Stíny Londýna

Už se setmělo a v ulicích bylo prázdno. Běželi společně, ruku v ruce. Pršelo. Nalezli úkryt pod stříškou jednoho z šedivých domů. Přitiskli se až ke zdi, aby na ně déšť nemohl, ale i přesto už byli úplně promočení. Jediné světlo, které osvětlovalo jejich těla a tváře, byla osamělá pouliční lampa. Stíny se prolínaly a chvílemi je pohlcovaly. Chvěly se a tančily.
Nevšímali si toho. V očích jim zářila radost a ještě něco dalšího. Něco, co nesměli pojmenovat. Jejich prsty se stále ještě dotýkaly. Tajně. Ve tmě.
Obezřetně se rozhlédl, než se k němu naklonil. Tenhle polibek chutnal po dešti.