Tak trochu BJB.
„Au!“
„Co je?“ houkla jsem na druhou polovinu výpravy.
Terka naštvaně zavrčela: „Co bys čekala, když se prodíráme jenom trnitým křovím a bodláčím? Nějaká ostružina mi oholila půlku lýtka i s kůží.“
Když jsem neodpovídala, dodala ještě sarkasticky: „Vybrala jsi fakt skvělou trasu. Po normální cestě jsme šly tak pět minut.“
Znovu jsem se koukla do mapy: „Tady to už někde musí být. Neboj, bude to stát za to!“
Rozhrnula jsem křoví, které mi bránilo ve výhledu. Usmála jsem se. Byly jsme na místě.
Posadily jsme se a kochaly se krásným výhledem do údolí.
„Stálo to za to,“ připustila Terka.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
aspoň že to prodírání trním a
Aries
aspoň že to prodírání trním a hložím fakt za to stálo
Jé, děkuji,
Faob
tak krásně připomenuto, kolika bodláčím se jeden prodíral, aby... Byl odměněn! Perfektní!
Moc pěkné. :-)
Profesor
Moc pěkné. :-)
Připomnělo mi to naše letní putování. To jsme omylem vletěli do pořádné houštiny ostružiní. Byla tma.
Ten konec byl pro mě velmi
akai
Ten konec byl pro mě velmi překvapivý, ze svých zkušeností musím říct, že většinou po "už tam budem" následuje zoufalé "anebo taky ne..." - poté, co se objeví zcela jiná krajina, než by člověk očekával.