Nadechla se a zazvonila.
„Ahoj, mami.“
„Lenko, ahoj. Sundej si ty boty, luxovala jsem!“
Tři dny do výplaty a šedesát osm korun v peněžence. No, stejně chtěla zhubnout.
Upíjely kávu.
„Tak jak se ti bydlí samotné? Už žádnej servis, co? Ale on tě odsud nikdo nevyháněl…“
Klečela před pračkou, kolena zmáčená velkou louží, která se pod spotřebičem bůhvíproč tvořila a brečela.
„Je to fajn.“
„No, jen abych tě do měsíce neměla zpátky tady,“ poznamenala matka.
Její jediný hrnek se rozlil po podlaze, střepy se rozletěly a jí zatrnulo v očekávání křiku a… nic.
Usmála se.
„Myslím, že to nějak zvládnu.“
Dlouho jsem přemýšlela, co vložit a jestli vůbec něco. Tenhle rok jsem prakticky nepsala - protože prostě... nemůžu. Real life je tak trochu mrcha a... moje momentální problémy mě prostě ubíjí.
Tohle drabble není o mně. Trochu si přeju, aby bylo - pro tu tichou naději, kterou jeho hrdinka má. Ale vzhledem ke... všemu, mi asi teď přijde nejvýstižnější.
Mno, nic. Děkuji za přečtení. :)
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Moc pěkné.
Faob
Velmi silně a působivě zachycuje okamžik odpoutání... Hrdost kontra křik. Na malém prostoru hodně. (Závěrečná poznámka nicméně temně posmutnělá. Hlava mi nebere, jak takhle krásný avatar může být tak smutný. Mno, může. Drž se, píšeš skvěle.)
Ano, tohle se zaťalo už
Lee
Ano, tohle se zaťalo už napoprvé a teď mě to ohromilo znovu. Jak píše, Faob, drž se.
To je krásné drabble :)
Hippopotamie
To je krásné drabble :)
A taky držím palce, ať už se děje cokoliv.