Autorův výběr 2018

Když Leona v průběhu plesu potratila, rozhostilo se všude okolo ticho. Nikdo netušil, co říct, jak se zachovat. Ačkoliv Creagan a Michael na sebe byli naštvaní, teď je oba tížilo, co se přihodilo. Oba dva čekali, až jim léčitel přijde říct, jak to vypadá.

"Bude máma v pořádku? Co když umře? Nechci přijít o mámu," začal najednou šílet Michael.
"Doufám, že bude. Jen bude potřebovat čas a pochopení," odpověděl mu Creagan.
"Myslíš, že se tak stalo kvůli mě, že jsem Vás neposlechnul?"
"Mišáčku, ty za to nemůžeš. Nevím, proč se jí to děje. Asi draci nechtějí, abychom spolu měli dítě."

Kdyby ještě mohl, určitě by se potil. Pevně sevřel příručku a vstoupil.
Byli opravdu hrozní. "Jak se jmenuješ?" "Ten, jenž vyrostl v papyrusovém houští, Obyvatel Olivy."
"Co chceš spatřit?" "Nohu se stehnem."
"Co jim řekneš?" "Spatřil jsem jásot v zemi Fenechů."
"Pokračuj v cestě, projdi branou síně Obou pravd!"
Římsa dveří volá: "Nepustím tě, dokud neřekneš mé jméno!" "Jazýček vah spravedlnosti".
etc. ....
Utahaná duše předstoupila před Usira a předala srdce na misku vah.
"Povídej!"
"Nedopustil jsem se zla vůči lidem. ... Nikoho jsem nerozplakal ...
etc. .... Jsem čist!"
Usire se usmál. "Dobře. Vyhoď kamenného skaraba, pravé srdce sem, znovu a vlastními slovy."

Byl poklidný podzimní den jako každý jiný... Jeho poklidnost proto nutně skončila dvacet minut po začátku otevírací doby, kdy do kavárny vtrhl britský agent přestrojený za strážníka.
"Rony, musíš okamžitě na mě, Michelle shodila skopce!"
René si sdělení chvíli přebíral. Tajuplný plán odboje zahrnující ovci speciálně vycvičenou pro špionážní akce, dopravenou letecky z Británie a shozenou na padáku, nebyl ani zdaleka nejpodivnější věc, která ho za poslední půlrok potkala...
"Vždyť jela pro zásilku výbušného vánočního pudinku! Proč do toho najednou plete berana?"
Crabtree se zatvářil zmateně: "Burana?"
"Yvette, co ten praštěnej policajt říká?"
"Potřebuje pomoc, René. Michelle cestou přejela Skopčáka."

Nabídněte dle vlastního výběru: bezpečí, útěchu, čest, tradici, upřímnost, pravdu, bohatství, politickou nekorektnost, řešení, smysl a možnost bojovat.

Přimíchejte: elitu, vzory, zářné příklady, příběhy úspěchu, kterým se řadoví bez dostatešné snahy nevyrovnají, ale přesto je bezpodmínečně upřímně milujete a uděláte pro ně první poslední.

Pozor na ty ostatní, marnící své pusté životy na diskotékách, ovce, nevědomé, pohodlné, v nefunkčního vztazích s partnery z diskotéky, ale spojovací články se světěm venku. Nemějte obavy, většina časem odpadne a ty ostatní prohlásíte za kořen všeho zla.

Občas je třeba někoho veřejně ponížit a potrestat nebo vyhnat. Je to pro dobro jeho i přihlížejících.

Nadechla se a zazvonila.
„Ahoj, mami.“
„Lenko, ahoj. Sundej si ty boty, luxovala jsem!“

Tři dny do výplaty a šedesát osm korun v peněžence. No, stejně chtěla zhubnout.

Upíjely kávu.
„Tak jak se ti bydlí samotné? Už žádnej servis, co? Ale on tě odsud nikdo nevyháněl…“

Klečela před pračkou, kolena zmáčená velkou louží, která se pod spotřebičem bůhvíproč tvořila a brečela.

„Je to fajn.“
„No, jen abych tě do měsíce neměla zpátky tady,“ poznamenala matka.

Její jediný hrnek se rozlil po podlaze, střepy se rozletěly a jí zatrnulo v očekávání křiku a… nic.

Usmála se.
„Myslím, že to nějak zvládnu.“

Je pusto
a nikdo tu není
uschlá tráva
si tu lení
apaticky
se závanem větru
se naklání
jak asi bodláčí
smutek zahání?
naježí se
a svými bodlinkami
ten žal odhání?

Je pusto
a nikdo tu není
myslíte že
o mně vědí?
že tu sedím
a moc nevím
neprší
dlouho už
neprošel by tudy
žádný muž
netuší
ani kudy

Je pusto
a nikdo tu není
všechno se
tak rychle mění
iluze stálosti
plácají blbosti
aby se
nasytili
chce to píli
ještě chvíli

Je pusto
a nikdo tu není
nevím
zda někdo
porozumí
jsem tu
už celou
věčnost
přesto
nikomu
nestačí
bodláčí

Někomu voní dálkou, jinému svítí červeným kobercem úspěchu.
Pro mne má tvar obrazů starých mistrů.

Podzim
Holé stromy u hřbitova. Spadané listí šustí o dětské nožky, které hrnou tu barevnou záplavu.
Zima
Rolničky, tlumený dusot koňských kopyt a svištění saní po vyjetých kolejích v závějích sněhu.
Jaro
Zurčení pramínků, když se divoce derou cesta necesta z kopců do údolí a nad tím bzukot včel právě probuzených.
Léto
Je nejkrásnějším obrazem. Pěšinka v polích vyšlapaná. Zlatavé klásky se jemně vlní lemované vlčími máky, těmi dragouny s červenou čepicí.

Pro každého je trochu jiná.
Pro mne však stále stejná, cesta k srdci.

Bylo mu s ním dobře. Až překvapivě. Zpočátku se obával, aby dračímu princi, zvyklému na luxus a pohodlí, nevadily strasti putování, zima a hlad, ale Armid vše v pohodě snášel.
Nejlepší bylo společné usínání. Ať už se k sobě tulili na hospodské podlaze, zabaleni do plášťů, nebo pod širákem, unaveni milováním.

Proto Yvana překvapilo, když se zničehonic probudil sám. Zpočátku se domníval, že se Armid vydal pro vodu, zmizely i čutory. Když dlouho nešel, pustil se za ním. Ale u potoka nikdo nebyl. Na volání neodpovídal. Slehla se po něm zem. Jen na břehu v bodláčí se válely dvě čutory.

To není pravda. Možná, že Johanna byla v ústavu moc dlouho a doopravdy přišla o rozum. Ne – takhle by o své nevěstě přemýšlet neměl. Ale pan Todd byl přece jeho přítel. Jeho přítel. Jeho přítel.

Anthony rozrazil dveře pekárny a téměř okamžitě se pozvracel. Ani roky strávené na moři ho zřejmě nepřipravily na pach krve a především na pohled na množství až příliš čerstvých těl. Všichni s podříznutým krkem. Soudce, biřic, pan Todd…i ta stará žebračka, kterou teď Todd svíral v náručí.
Vzal Johannu kolem ramen a zase dveře zavřel.
Mlčení bylo to poslední, co pro svého přítele mohl udělat.

Dvojice lodí směřovala do přístavu. Vrtošivý vítr vtipálek jakoby jim návrat nepřál. Vanul líně. Bez nadšení. Těžký vzduch čpěl létem umírajícím v podzimu. Betsy namáhavě krájela míle k domovu, jen co jí zle pochroumaná Siréne dovolila. Přesto postupvala vpřed. Kabel za kabelem. Míli za mílí. Přídí pevně cílila k západu a její oblá záď seděla na zvlněné hladině s neochvějnou jistotou. Zdálo se, že ji nic nemůže vyvést z rovnováhy. Přesto Frances sledovala obzor se zachmuřenou vráskou na čele. Obloha jako vymetená, bez mráčku, se nenápadně kabonila. Barometr od rána pomalu ale vytrvale klesal. Ospalý vánek se chystal k nadechnutí.

Šeřilo se a odněkud z dálky se nesl zvuk strun. Po chvíli se přidal zpěv. Zprvu jsem jej nevnímal. Snažil jsem se v chatrném světle čadícího ohýnku vyspravit přezku nátepníku.

„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…*“
ozýval se tklivý hlas.

„Co to je za píseň?“ zeptal se a podal mi tupou jehlu.
„O Glorfindelovi,“ utrousil jsem. „Ty zlaté květy bych teda chtěl vidět.“
„Leda by si zašil semínka elanoru do prošívky,“ zachechtal se suše. „Možná to udělám taky. Až umřu, tak vykvetu.“
Rozesmálo mě to.

„I lóti lostar laurië
apa ringa ondolë…“

Na hrobech našich druhů vyrůstalo leda bodláčí.

"Co tady děláš?! Co je s Danielem?" vypálil Jaroslav.
"Pracuji," odpověděl Jindřich. "Co se týká Daniela, bude asi lepší přesunout se do mé kanceláře," usoudil vzápětí. Pokynul na chodbu.

Na konci chodby byly jediné dveře. Na nenápadné jmenovce stálo Jindřich von Drak.

Vešli. Jindřich nabídl svým společníkům židle. Sám usedl za stůl zavalený hromadou složek.
Jaroslav se rozhlédl po místnosti. Viděl police prohýbající se pod tíhou knih a pořadačů, pootevřenou kartotéku, obrovskou nástěnku s nápisem OPERACE TICHO PO PĚŠINĚ a velikánský displej zobrazující síť nervových buněk s nepravidelně rozesetými barevnými body. Při bližším pohledu na obrazec poznal obrys České Republiky.

Dech se zrychloval.
“Je t’aime!” hlesla, když se prolnuli v jedno.
Ta věta byla jako šálek horké čokolády. Lahodná, sladká, hřejivá.
Šeptal jí krásná, něžná slovíčka. Dával se jí celý, jak jen dokázal.

Do oken pronajaté mansardy pronikal první příslib svítání.
Nebylo to jejich první milování, bylo však něčím výjimečné.
“Chtěla jsem se stát zpěvačkou, víš,” pravila, schoulená v Karlově objetí.
Usmál se. “Zazpíváš mi?”
Vzala to poškádlení vážně. Sedla si na pelest, nahá, viděl z ní však jen siluetu.
Známý šanson, možná tuctový.
Její zpěv se ho však dotýkal kdesi hluboko…
Byl vděčný, že mu nevidí do tváře.

Snad sám Bůh kdys stvořil tu krásu,
zbrklý však zahrál nemilý tón:
Ostré zuby v podmořském jasu,
krvelačně zvoní lodní zvon.
Námořníkův nesmrtelný ston!

Bože, proč? Vyšlo tě levně
duši ryby v tělo ženy zkout?
Místo Bible vzývám ji temně,
chci s ní Zátoku pěn obeplout.
Sešel z cesty, náměsíčný bloud!

Bůh byl dar mých přátel raných,
hnízdil v srdci holubičí dech,
klopýtám teď v kalhotách slaných,
úsměv utrpení na křídlech.
Tenhle kolárek má ale pech!

Objímám Boha i zvíře,
polibek - cink! - obě líce kost.
Mořským polem znamení kříže,
cesta se Sirénou na věčnost.
Snad Smrt nepřiplave, snad má dost!

Stále si pamatují.
Na příběhy, které vyprávěli svým dětem a poté vnoučatům.
Na slova útěchy zahánějící pláč.
Na radostné výkřiky, když slavili úspěchy svých milovaných.

Stále si pamatují.
Ale okolní svět jako by zapomněl.
Sedí či leží a koukají do zdí a vzpomínají na hlasy milovaných.

Stále si pamatují.
A doufají, že jednoho dne se otevřou dveře a v nich budou stát jejich nejbližší.
Naděje však pozvolna umírá a oni si připadají osamělí.

A pak se jednoho dne dveře opravdu otvírají. Nestojí v nich však nikdo z rodiny, ale neznámý člověk.
Nevadí jim to. S úsměvem poslouchají malebná slova cizincova.