Rytíř a princezna

Zahrada.
Prázdná.
Tichá.
Docela obyčejná.
V trávě se bělají sedmikrásky.
Mezi nimi sedí holčička s copánky. V bílých šatičkách vypadá jako květinka.
Oblohu zakryje stín.
Dívenka zvedne hlavu, výkřik jí odumře na rtech.
Nad ní stojí rytíř.
Obrovitý.
Černý.
Děsivý.
Pod podrážkami jeho bot umírají sedmikrásky.
„Chci znát svou odpověď!“ zaburácí.
Ale holčička se rozhodne být statečná.
„Neptej se,“ špitne. „Prosím.“
Vstane, podá mu kytičku natrhaných sedmikrásek.
„Pro tebe.“
Třeba ho tím obměkčí.
Ale on nemá pochopení pro krásu. Dávno zapomněl, jak vypadá něha.
Surovým úderem jí vyrazí kytičku z ruky.
Černou mechanickou rukou sevře její hrdlo.
„Odpověz, nebo Alderaan zemře!“ přiblíží ohavnou masku těsně k její tvářičce.
Ví, že ji nechce zabít. Chce víc, chce její duši.
Princeznička Leia vytřeštila oči. Vyskočila z postýlky.
Utíkala chodbou.
Rozrazila dveře do ložnice svých rodičů.
„Co se děje?“ ptali se rozespale.
Skočila otci do náruče. „Tati,“ zaštkala. „Zase ten sen.“
„O černém rytíři?“ otázal se Bail Organa stísněně.
Vyměnil si výmluvný pohled se svou ženou.
Dívenka vzlykla: „Chce znát odpověď, jinak zničí Alderaan!“
„Odpověď? Ale jdi, je to jen sen.“
Odvedli princezničku zpátky do postýlky. Počkali, až usnula.
Bail Organa vzdychl s ponurou předtuchou: „Obávám se, že před osudem ji stejně neochráníme.“