DMD Bonus č. 6 pro 19.4.2011 Téma: Sedmikráska

Téma: Sedmikrásky
Fandom: Budeč/Adéla ještě nevečeřela
Žánr: Mysteriózní horor
Poznámka: Drabble je volným pokračováním Saulovy cesty. Živel vody je hermetiky považován za „ženský“, pasivní a stahující; v tarotu symbolizován poháry (popisují zejména mezilidské vztahy a svět emocí)

V Damašku sedmikrásky nerostou, uvedl svůj první dopis domů a mrzutě se probíral chudičkou sbírkou pouštních úlovků ve svých herbářích… Odložil pero.

Návštěvu u Kabtů Pavel rozebírat nechtěl. Měl v úmyslu Aframově sestře Ramzí věnovat Květenu kraje Jindřichohradeckého se zvláštním přihlédnutím ke Kardašově Řečici, kterou zkrášlil vlastními ilustracemi, ale káva byla hořká a on to nepochopil…

Do dopisu přátelům to také nenapíše. Elzu zajímali spíš nemrtví.
Zvedl hlavu od psaní a zadíval se z okna. Z mešity, se kterou byla sedmibranská škola propojena, sem zalétaly útržky první ranní modlitby, se kterou se zde uvykl probouzet.

…As-salátu Chajrun Minan-naum…
Modlitba je lepší než spánek…

Snad mají pravdu… V téhle hodině je staré město, uzavřené sedmi branami nejmagičtější. Pavel bloumal po sánu – jediné viditelné části Bran, kde se studenti bez povšimnutí mísili s davem obyčejných, spěchajících každý po své práci.
Potřeboval dopis poslat. Ale k vyvolání spěšného džina neměl oprávnění a Aframa se na jiný způsob ptát nechtěl…

Načerno se připojit ke zdroji vody sice zavánělo průšvihem, ale lepší než nic. Naklonil se k mřížoví umajjovské studny a hodil do ní dopis. Po hladině se rozeběhly kruhy…
Když se voda ustálila, bylo v ní nebe, minaret i mříž. A to bylo všechno.

Fandom: Originální
Poznámka: Tohle téma bylo pro mě horor (možná větší než kalorie). Snad alespoň trochu strašidelné to je. Jinak přísloví jsem si prachsprostě vymyslel.

V prefektuře Aomori existuje přísloví: „Nevěřte květinám rostoucím na sněhu.“
Adam ho samozřejmě nikdy neslyšel. Byl to Pražák a v Jižních Čechách byl na povinné vánoční návštěvě u babičky.
Ven utekl před nájezdem pratetiček. Nabalený jak na Sibiř.
Les byl tišší než obvykle, čehož si samozřejmě nevšiml. Pátral po čemkoliv zajímavém, ale všude byl jen sníh a stromy.
„V jaký díře to jsem?!“ zamumlal naštvaně, když se podíval na displej nového mobilu. Už se chtěl vrátit mezi pratety, když si všiml hromady kostí. Prostě tam jen pak leželi pod smrkem, čtyři mrtví zajíci ohlodaní na kost.
Přemohla ho morbidní zvědavost. Fascinovaně zíral do prázdných očních jamek. Nedalo mu to a rozhlídl se po okolí, po tom co je zabilo. Nic nenašel. Jak by taky mohl, když už museli být mrtví nějakou dobu.
Ulomil větev a rýpnul s ní do kostry. Rozpadla se a žebro se mu dokutálelo k botám.
Jeho pozornost upoutala žlutá tečka na sněhu, dříve skrytá kostmi. Podíval se blíž. Ze sněhu rostla malá květina. Připomínala mu sedmikrásku.
„Co ty tady děláš uprostřed zimy?“ zeptal se potichu. Klackem odházel kosti a sklonil se k ní, aby jí utrhl.
Najednou ležel na sněhu. Byl strašně unavený, tak zavřel oči.

Zase dostávám úkoly jeden po druhém nesmím být doma. Než otevřu popelnici musím třikrát obejít dokola obejít nebo se to stane. Dneska mě nechali spát jen než začly jezdit tramvaje a muži v uniformě vstávej z toho pelechu! kartonové krabice od rána chodím ulicemi obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane.
Někdy i několik dní mlčí dovolí mi vrátit se domů a pustit vodu a jíst. Promluvit říct mámo tátovi ahoj pohladit psa. Doufám že to bude že už je konec ale nevěřím nevěřím strach.
A pak zase zařvou a úkoly úkoly úkoly musím poslouchat nebo se to stane. Mlčet a mluvit čísla jedno po druhém po třetím po čtvrtém až do sta. Bát se dětí obejít třikrát popelnici hledám sedmikrásku nebo se to stane. Musím dojít až k řece černá a hluboká velký most. Obejít třikrát koš vyhnout se děti na mostě první druhá třetí lampa sedmikrásku pustit do vody. Každý den každý den nebo se to stane.
Tráva není vidět sníh a bílé popelnice děti čepice žádné sedmikrásky. Klečím zebe hledám křičí křičí bojím se. Obejít třikrát koš první druhá třetí lampa žádná sedmikráska stoupám si na kraj mostu pustím do vody.
Nebo se to stane.

Fandom: originální
Poznámka: hokuspokus

Na tomhle místě v lese ještě nikdy nebyla. Stromy tu rostly hustě, pod nimi panovalo šero. Pak došla na velký palouk. V nízké zelené trávě rostlo plno sedmikrásek. Byly velké, s dlouhými stonky, všechny s červeným okrajem. Několik jich utrhla.
Náhle pocítila nevysvětlitelnou úzkost. Mýtina se sedmikráskami se nezměnila, v trávě se nepohnulo ani stéblo, ale ji zachvátila hrůza. Celá se roztřásla, nebyla schopná se pohnout. Chtěla pryč, co nejdál odtud.
Konečně překonala ochromení a rozběhla se. Utíkala skoro až na kraj lesa. Tam se zastavila, udýchaná a najednou zase klidná. Nechápala, co ji tak vyděsilo.
Doma ji máma napomenula: "Neměla bys ses pořád tahle potulovat sama. Před třiceti lety tu v lese jedna holka zmizela. Nikdy ji nenašli."
Byla unavená a šla brzy spát.
Ve snu se opět ocitla na mýtině. Svítil měsíc, sedmikrásky bíle zářily.
Tu se přímo před ní vztyčila bílá postava. Tmavé vlasy jí zakrývaly obličej. Natáhla smrtelně bledou ruku, ukázala na ni v obviňujícím, hrozivém gestu...
Probudila se strnulá děsem. Měsíční světlo dopadalo na sedmikrásky ve vázičce na skříňce. Na okvětních lístečcích jako by se třpytila krev.
Ležela celá ztuhlá a neodvažovala se pohnout ani znovu usnout. Až ráno vstala a sedmikrásky zahodila co nejdál.

Vládce démonů právě umučil otroka a otřel si pařáty od krve. Zvedl ze země poslední zbytky ubožáka a hodil je mezi ostatní otroky. Ať vědí, co je čeká. Pak zavelel svým posluhovačům.
„Připravte se. Zítra vyrážíme do starého hvozdu.“

Starý druid se procházel po mýtině a smutně se rozhlížel kolem. Sehnul se a utrhl sedmikrásku, která kvetla pod nohama. Pak se rozplakal. Musí bojovat. Musí tohle místo zachránit. I za cenu vlastního života.

Druid se pomodlil k přírodě. Věděl, že je to naposled. Pak zaslechl výkřik. Ohlédl se a spatřil ženu blížící se k němu. Tvář měla zamazanou od čerstvé krve. V tu chvíli na ni skočil z lesa démon a jednou ranou ji usekl hlavu. Zatím co pil její krev, snesla se na něj čistá magie druidova a démon zmizel v plamenech. Druid bojoval statečně, ale i na něj přišla řada. Spár útočníka mu protrhl břicho, něhož se vyvalily vnitřnosti. Zatímco ležel na zemi, a již ani nevnímal bolest od zubů hodujících démonů, dal své poslední síly dříve utrhlé sedmikrásce.

Brzy se jeho zbytky přemístily na hnijící hromadu, na které měl pán démonů svůj trůn. A pod ním se čerstvě otevřel květ sedmikrásky, aby dal život novým potomkům přírody.

Fandom: originální. Až moc.
Poznámka: není to horor, ale myslím, že je to děsivé. Rozhodně je mi z toho nedobře.

Bála se bouře. Bála se síly tetelící se ve vzduchu, bála se blesku, který nechával místo očí klikaté jizvy, bála se hromu, který trhal nebe i uši. Bylo jí sedm a maminka nebyla doma.
Tatínek doma byl. Měl ji rád nejvíc ze všech a bouři by ji nedal. Nedal by ji nikomu. Byla jeho. Jeho sedmiletá kráska, jeho Sedmikráska.
Když vypadl proud, rozsvítil svíčky a zavolal si ji k sobě na pohovku. Schoulila se k němu do klubíčka. Byla v bezpečí. Objal ji a vykládal jí pohádky o ctných rytířích a krásných princeznách. O princi, který překonal sedm hor a sedm řek a přinesl své princezně sedmkrát sedm sedmikrásek.
Ze spánku ji probral obzvlášť silný hrom a ruce, které se dotýkaly jinak. Znala ty příjemné dotyky, o kterých se nesmělo mluvit. Ale když poslední blesk rozčísl oblohu, odešel s bouří kus jí samotné. Zbytek smyl déšť.
Když povyrostla a mohla se dívat na zprávy, slyšela mnohé na adresu těch zlých pánů. Na adresu svého tatínka. Ještě mnohokrát ji varovali před cizími lidmi. Stavěli hromosvod po bouři…
Bouře se bojí dodnes. Nejsou to však hromy blesky, co ji děsí. Ale copak mohla už tehdy vědět, čeho se skutečně bát? Copak mohla?

Fandom: HP
Poznámka: Mráz po zádech snad běhat bude, o strašidelnosti radši mluvit nebudu. Za komentáře děkuji ioannině a Arn Dair!!! Opět můžete hledat ukrytou sedmikrásku...

Procházela se po rozkvetlé louce, držíc za ruku sotva dvouleté děvčátko. Nasávala vůni blížícího se léta. Brouzdala nohama v trávě zvlhlé raní rosou; pociťovala čistou radost ze života. Náhle se holčička vymanila z pevného sevření a utíkala směrem k obzoru smějíc se klokotavým smíchem. Hermiona toužila popadnout ji do náruče a výskat spolu s ní. Jakmile se odněkud vynořil strhaný Severus, prozřela.
„Daisy! Počkej! Zastav!“ Holčička neviděla, neslyšela, ale bezhlavě se hnala dál k cíli, kterým byla obrovská propast ostře ukončující louku.
Hermiona nemohla běžet, nemohla plakat. Mohla spoléhat na Severuse. Běžel zpomaleně a až groteskně připomínal filmového panáka.
Daisy dosáhla rozhraní a jedním krůčkem se zřítila do hlubin. Vše ztichlo a zamrzlo uprostřed pohybu.
Nad jámou se objevila maličká bílá postava. Přestože Daisy v mnoha rysech připomínala, jednalo se bezpochyby o starší dítě opačného pohlaví.
„Zabili jste ji. Moje sestřička je mrtvá. Vaší rukou.“ Zatímco bytost pronášela tato slova, stávala se někým notoricky známým. Tělíčko se zvětšovalo a tvář nabývala obludných proporcí. „Proto budete stiženi trestem smrti. Oko za oko, zub za zub. Já, Lord Voldemort, strážce Říše mrtvých, jej neprodleně vykonám.“
Hermiona se probudila. Rozklepaná a vyděšená. Přitulila se k Severusovi a pokusila zapomenout. Hledala nejkrásnější vzpomínky. Vzdychla.

Fandom: Harry Potter
Poznámka: Tak si nejsem jist, jestli jsem vystihl podstatu strašidelné povídky. Zkuste a uvidíte.

Utíkal úzkou chodbou osvětlenou pochodněmi. Ač se snažil běžet, jak nejrychleji mohl, věděl, že ho to dohání. Z temných výklenků a chodeb, na něho svítily červené krví podlité oči. Musel uniknout. Ale celým tělem cítil, že kdyby vběhl do některé z postraních chodem, bylo by to poslední, co kdy v životě udělal. Osvětlená chodba skončila. Jeho pohltila tma. Tápat podle stěn. Ruce ho studili na vlhké kamenné stěně. Rukou přejel po chlupaté hlavě. Ucukl. Rozeběhl se tmou vpřed. Doufal že na nic nenarazí. Nenarazil.
Konečně uviděl konec. Tesaná chodba, ústila v lese, osvětleným úplňkovým měsícem. Jen tam může svého pronásledovatele setřást. Vběhl mezi stromy, kličkuje mezi nimi. Instinktivně se sehnul. Nad ním proletěl vrčící stín. Narazil do stromu za ním. Cosi zakňučelo a tlustý kmen praskl. Na nic nečekal. Rozběhl se dál. Všude kolem, se ozývalo Vlkodlačí vytí. Začínal chápat, že byl příliš pomalý. Byli všude kolem. Náhle se před ním otevřel velký prostor. Zabrzdil na louce. Ze všech stran k němu přistupovali vlkodlaci. Z tlam jim odkapávali sliny. Zezadu ho něco povalilo. Již věděl, co se s ním stane. Pětiletý Remus Lupin ležel na zemi dívaje se, na několik sedmikrásek rostoucí kousek od něho. Již nikdy nebude jako dříve.

Fandom: originální
Poznámka: Hned, jak jsem si přečetla zadání, bylo mi jasné, že se tohle drabble bude odehrávat ve dne. A na louce.

Šli jsme na louku. V lese.
Daisy a já.
(Daisy je moje sestřička. Jsou jí jenom čtyři.)
Byla tam brána. Taková strašidelná s klikou jako hlava.
Ale Daisy se nebála a utekla mi dovnitř.
Všude bylo plno sedmikrásek. Ale nevoněly.
Svítilo slunce, ale vzduch se vůbec nehýbal a byla zima.
Daisy to vůbec nevadilo. Měla svetr od maminky. Já jsem si ten svůj zapomněl.
Chtěl jsem se vrátit domů, ale Daisy nechtěla. Smála se a poskakovala v trávě.
Trhala sedmikrásky.
Bylo ticho. Neslyšel jsem žádné ptáky. I komáři ztichli.
Stromy dělaly ošklivé stíny.
Daisy měla náruč plnou sedmikrásek a pořád se smála.
Potom upadla. Zdálo se mi, že padá hrozně dlouho. Vyhodila sedmikrásky do vzduchu a ztratila se.
Volal jsem na ni: 'Daisy! Daisy!'
V trávě nic nebylo.
Daisy stála za mnou. Poznal jsem to - poklepala mi na rameno.
Byla mi zima. Hrozná zima. Daisy mi dýchala na krk, ale nemohla to být ona – moje setřička Daisy je malinká...
Utíkal jsem pryč. Zpátky do lesa.
Vrátily se všechny zvuky a vzduch se zase hýbal. Ale pořád jsem běžel, honilo mě to.
Nesmí mě chytit!
Doběhl jsem domů. V kuchyni u sporáku stála maminka. Když se otočila, měla oči plné sedmikrásek.

Fandom: Originální, s nádechem Broučků

„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než zavřela dveře dětského pokoje. Barunka milovala ten večerní rituál. Nejdřív pohádka. Vůně staré ohmatané knížky, šustění křehkých nažloutlých stránek, maminčin hlas, ze kterého tak příjemně šimrá za krkem. A sotva se knížka zavřela, Barunka se ponořila do peřin a do maminčiny vůně. Pohlazení po vlasech, slůvka na dobrou noc – a pak už jen hřejivě hluchá tma.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka, když si prohlížela si nevinnou tvář své usínající dcerky. Působila tak křehce a zranitelně. Jako figurka z pohádkové knížky. Jako loutka, které zpřetrhali vodící nitě. Ale noc je ještě mladá a v kuchyni čeká hromada nádobí.
„Dobrou noc, Beruško,“ byla poslední slova, která se rozlehla domem. V kuchyni tlumeně hrálo rádio a do dřezu odkapávala voda. Maminka tam nebyla. Té noci znovu stála nad Barunčinou postelí a na úsměvem pokřivených rtech ji pálily slzy. Drobné tělíčko spícího děvčátka se dosud zdvihalo a klesalo v rytmu dechu, nad ním však visel napřažený kuchyňský nůž. Umytý obzvlášť pečlivě.
„Dobrou noc, Beruško,“ říkávala maminka předtím, než večer odešla ze hřbitova. Barunka spala. Jako Beruška. A na jejím hrobě mezi bílými kamínky kvetla sedmikráska. Jediná chudobička s kraječkem jako krev červeným.

...aneb co mou těžce zkoušenou mysl napadne jako první, když se řekne "sedmikráska" a "děsivé"

"Profesor Snape - Severus Snape - dělal co?" Brumbál se prudce otočil se šokovaným výrazem ve tváři.
"Souložil," neochotně odpověděla Minerva, která se netvářila o moc klidněji. "S tou... dívkou... z jiného světa."
"To je zdravé a v pořádku," mávl rukou ředitel. "Myslel jsem to, co jste říkala předtím."
Minervin výraz se změnil na zmatený a mírně vyděšený. "Plaval v jezeře... nahý?" zeptala se jakoby zkusmo.
"Noční studená koupel organismu taky jen prospěje," zasvítily oči za půlměsícovitými skly. "To ještě předtím."
"Sbíral sedmikrásky na břehu." zakroutila hlavou teď již naprosto zmatená profesorka.
"Severus sbíral sedmikrásky?!" z Brumbálovy tváře se vytratila barva. "Proč by to dělal? Do lektvarů je nemá..."
Minerva si opatrně odkašlala. "Chtěl z nich dělat věnečky."
"Věnečky?" přiškrceně ze sebe vypravil Brumbál. "K čemu?"
"Říkal..." Minerva vypadala, že by raději neodpovídala. "Říkal, že mu prý krásně kontrastují s jeho černými vlasy."
Ředitel zalapal po dechu.
"A taky prý chce jeden dát té slečně... místo toho, o který kvůli němu přišla." pípla ještě profesorka.
Vysoká postava Albuse Brumbála se v tu chvíli sesunula k zemi. Minerva se k němu rychle sklonila a pak vyslala svého patrona k madam Pomfreyové.
Venku se zatím ruku v ruce procházely dvě postavy s věnečky sedmikrásek.

Fandom: Měsíc v jináči (aneb zprzněný HP)

Poslední, co si pamatovala, byla cesta na každoroční trh, skupina cizích obchodníků a darované jablko. Probudila se v cele. Dveře se otevřely, stará žena jí hodila bílé šaty, podobné rubáši, a černý závoj.
"Připrav se na oslavu!" přikázala.
Když se dveře otevřely podruhé, byla oblečená. Dva strážci ji vyvedli temnými chodbami ven. Sluneční světlo ji oslnilo a závoj, který jí přetáhli přes oči, jí zastínil výhled. Všimla si jen kruhu lidí s podivně nepřítomnými pohledy. Uprostřed stál muž, který hleděl na - nebo skrz? - ni. Vydala se k němu, přitahovaná jeho pohledem. Nevšimla si, že ji stráže opustily.
Poklekla před tím mužem, jako poslušná loutka. Šeptal stále dokola nějaké slovo, ale rozuměla jen samohláskám - EIAA - nedávalo to smysl. Strhl jí závoj. Něco za sebou uslyšela, ale nemohla se otočit.
Pak její mysl zaplavily obrazy.

Dívka v bílém, podobná jí samé, klečící uprostřed kruhu.
Za ní přibližující se monstrum - znetvořený člověk s hlavou ryby.
Dívka se otáčí, vykřikuje.
Příšera trhá křičící hlavu od zmítajícího se těla.

Dívka se otočila. Uviděla přesně toho samého netvora, jako v představách. Vykřikla a snažila se zvednout a utéct. Ale neměla šanci. Poslední, co uslyšela, bylo její jméno, vyslovené ústy všech shromážděných. Poslední, co uslyšela, bylo "Sedmikráska".

Fandom: originální, mělo být trochu ve stylu Stephena Kinga

Nechala štěteček řasenky pomalu pročesávat řasy. Rtěnkou se dotýkala úst téměř láskyplně. Nakonec si do uší zavěsila své oblíbené náušnice – skleněné sedmikrásky. To podle nich jí říkali. Pak si ještě požitkářsky protáhla chodidlo, než si nazula lodičky. Vyšla do noci.
Nechala se pozvat na skleničku. Měla ráda, když jí muž sám začal říkat Sedmikrásko, ale neostýchala se mu to ani sama navrhnout. Při první skleničce. Další už nikdy nepila. Zato on většinou ano.
„Půjdeme ke mně, Sedmikrásko?“
Podobně se dříve nebo později zeptal každý. Dokázala skvěle napodobit nevinné rozpaky, když ho zvala raději k sobě. Pěšky, má nějak chuť se projít (stydlivý smích).
Ulice už byly téměř prázdné, i ty hlavní působily děsivě. Ona však bez váhání zamířila do těch zapadlých.
„Nebojíš se jít tudy v noci?“ zeptal se. Tma skryla její pobavený výraz.
„Zvykla jsem si,“ odbyla ho a setřásla jeho ruku ze svého boku. Už brzy budou na místě. Nespěchala, dnes vyšla o něco dřív než obvykle. Pak se odehrálo tradiční divadlo.
„Co to bylo?“ zeptala se vyděšeně, když spadlo víko od popelnice. Zastavili se a on se na ni konejšivě podíval. To byl moment, kdy si naposled mohl užít vědomí.
„Dobrou noc, Sedmikrásko,“ popřál jí hrubý hlas.

fandom: Noční strana
poznámka: věnováno Regile (cynik by řekl, že nikdo jiný stejně ten fandom nezná, ale on se někdo najde :)), Veselé Vánoce!
varování: kromě toho, že se budete bát kytek, je to prvoplánové, ačkoli do kategorie BjB to ještě nespadá ;)

Je jaro. Ano, i tady na Noční straně.
Poslední dobou to tu ale vře jako v kotlích Lady Macbeth Group (amatérské čarodějnice, co prodaly duši, aby si mohly hrát na Shakespeara).
Objevil se tu totiž nový originální maniak. Ne, žádný Břitvák Eddie. Na toho jsou všichni zvyklí. Tohle je vážně maniak.
Vypichuje obětem oči a do důlků jim vkládá květiny. A protože ty potvory jsou živé, množí se tam. Živí se krví a – ne, dobře, nebudu nechutný. Ti chudáci pak nakonec vypadají jako zanedbaný trávník, který někdo polil červenou barvou.
Nikdo to ještě zblízka neviděl, protože pokaždé, když se přiblížíme, kytky začnou syčet, seberou se a rozutečou. No vážně. Říkám, že jsou to mrchy.
Vyšetřuji to, protože nemám co dělat (cynik by řekl, že všichni elfové pochcípali a jeden se musí udržovat v kondici). Nevím, co vlastně hledám, magické oko velice předvídatelně nefunguje. Ale co už. Aspoň to bude stylovější.
Zrovna s trenčkotem odcházíme. A kde se vzala, tu se vzala, přichomýtne se ke mně stará babka s košíkem, že prý když je to jaro a slečince udělají radost a kdesi cosi.
No co. Vážně je jaro a já mám díky té záhadě dobrou náladu. Vezmu ty sedmikrásky domů Suzie.

Prznila jsem svoje vlastní město, tak mě prosím nekamenujte, jestli tu někdo Náchod znáte. :)
Fandom: realita

Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...

Podvečerní halou továrny Rubena se ozýval sladký zpěv. Pach stáří a hniloby se válel na betonových podlahách a vymlácenými okny dovnitř fičel ostrý severák. Ledové vločky se mísily se zrnky prachu ve zvláštní směsici zoufalství. Dívka s leskem v očích tudy procházela a potichu, trhavě zpívala.

A za všechny slzy -
i ty co tě mrzí

Zastavila se před zhroucenou hromádkou přivázanou k podpěrnému sloupu u severní stěny. Postava se ani nehnula. Dřepla si před ní a zašátrala v kapse, vytáhla drobný skalpel.

Kup si ještě jednu
Že nekvetou v lednu?

Zesílila hlas, ale ani tak muže neprobrala. Přiblížila nůž k jeho tváři a řízla. Postava sebou škubla a prudce otevřela oči. Pokoušela se vyplivnout roubík, ale nepodařilo se jí to.

„Drahý, jsem doma,“ zašeptala muži do ucha.
„Ty mi ani neodpovíš? Jsi to ale necita!“ zasyčela uraženě a udělala mu šrám na druhé tvář. Zaškubal sebou a přes roubík se dostalo bolestné huhlání. Políbila ho na ústa a, když se odvrátil, řízla jej pod bradu.
Projíždějící auto ji vylekalo. Stoupla si a očistila nůž o mužovu košili. „Tak zas zítra,“ šepla a pomalu odcházela víříc prach bosými chodidly.

Za ztracenou lásku,
kup si sedmikrásku...