Beznaděj

Riko se plazil po dunách pouště. Slunce pálilo do zátylku a žízeň mu sužovala hrdlo. V ruce křečovitě svíral kříž. Nikde v dohledu nebyl ani náznak zeleně. Věděl, že jestli do několika hodin nenajde vodu, zemře. A tato myšlenka byla jak přítěží, tak i hnací motor, aby se na úkor svých sil plazil dál.
Nastala noc. Místo spalujícího vedra padl na poušť mráz. Riko již byl na pokraji svých sil. Přetočil se na záda, zadíval se na hvězdnou oblohu a zvolal umírajícím hlasem.
„Bože můj, proč jsi mě opustil.“ S těmi slovy zahodil z ruky opatrovaný kříž a naposledy vydechl.