DMD č. 22 pro 22.4.2011 Téma: Bože můj Bože můj proč jsi mě opustil?

Fandom: Pipi Dlouhá punčocha
A/N: BJB *omlouvajík*
,,A to už jsem vám vyprávěla?“ Tomy s Anikou zakroutili hlavami. ,,Ne? Jsem to ale zapomnětník.“ Pipi ležela na zádech koně a nohama klátila ve vzduchu. ,,To jsme s tatínkem byli na černošském ostrově. Jednoho dne všichni černoši odjeli na lov. Tatínek by jel taky, ale chtěl být se mnou, to se rozumí.
Uviděli jsme přijíždět čluny. Byli to černoši z jiného kmene. Nepočítali se žraloky, kterých je tam spousta. I tak jich spousta vystoupila na břeh. Tatínek zvolal: ,,Bože můj, proč jsi mě opustil?!“ Připomněla jsem mu, že v Boha nevěří, a tak jsme je bez obtíží přemohli sami“

Fandom: dozvíte se na konci
Bázlivými krůčky se blížil k němu. Ke zdroji veškeré bolesti, ale zároveň i radosti, která v tomto krutém vesmíru ještě zbyla.
Poklekl na kolena a zvedl v čirém zoufalství ruce. Sepjal dlaně a nikterak nedbal toho, že se mu do pěstěné kůže zaryly dlouhé nehty.
“Prosím, odpusť nám naše chyby, jakož i my… my…“
Náhle ztratil niť. Opatrně se napřímil a pohlédl před sebe.
Stále zůstával mlčenlivý. Chladný a lhostejný.
Mrtvý.
“Bože můj, bože můj, proč jsi mě opustil?“ vykřikl tklivě.
Kocour se z hluboké deprese probral teprve za dva týdny, až se Krytonovi automat na jídlo konečně podařilo opravit.
Fandom: Červený trpaslík

Fandom: originální
Mawuko slyšel bohy od dětství. V ševelení listů, ve zpěvu ptáků, v šumění řeky. Lidé jako on se v kmeni rodili málokdy a byli chováni ve velké úctě.
Než ale Mawuko dospěl, mnohé se změnilo. Do vesnice přišel bílý muž a s ním jeho Bůh. Mawukovi se nezamlouval. I když kněz rozvěsil svoje symboly a každou neděli hřímal mezi chatrčemi, Mawuko bílého Boha nikdy nezaslechl.
Toho dne, kdy Mawuko dovršil šestnáct let a dospěl, se žádný obřad nekonal. Šlo přece o pohanský rituál. Mawuko se tedy vydal do lesa sám.
Slyšel jen listí, ptáky a vodu.
Bohové lesa ho opustili.

Poznámka: BJB blbůstka. Je to jen legrace psaná s láskou, tak mě prosím nekamenujte. :)
Poprvé se s nimi setkala asi před dvěma lety. Fanatičtí přívrženci, chvalozpěvy, oltáříky…
Že by nějaké nové náboženství?
Spíš sekta.
Děsili ji natolik, že se od nich chtěla držet co nejdál, ale počet uctívačů neustále rostl. Najednou na ně narážela úplně všude.
Rozhodla se, že se bude bránit do posledního dechu. Odolávala, co jí síly stačily, ale zbraně protivníků byly mocné a její vůle příliš slabá.
Nakonec, po dlouhém boji, podlehla.
Byla ztracená.
Spolu s ostatními teď uctívá své bohy a po zhlédnutí třetí série Velkého kultu se připojila k hromadnému lkaní:
Ianto můj, Ianto můj, proč jsi mě opustil?!
Fandom: Originální (a Torchwood)

fandom: život sám / histore
„Eli, Eli, lema sabachthani?“
Neopustil jsem tě, můj synu. Znáš důvod toho všeho, jen v okamžiku největší bolesti jsi zapomněl.
Kadeře mladé dívky padají zvolna k zemi.
„Bože můj, proč jsi mě opustil?“
Neopustil jsem tě, Johanko, jsem s tebou.
Mercedes naráží do třináctého pilíře pařížského tunelu.
„Můj Bože, proč jsi mě opustil?“
Co ses před svým příchodem na tento svět rozhodla vykonat, jsi vykonala, Diano. Jsem s tebou.
Jsem s každým z vás, mé děti, po celou dobu vaší pozemské pouti. Podpírám vás, když umdléváte, nesu vás, když už nemůžete. Nezasahuji však do vašich osudů, stvořil jsem vás svobodné.

Fandom: Wetemaa
Poznámka: je to pravděpodobně klišé, protože celý fandom je takový, fantasy příběh motající se mezi kronikou, legendou, hrdinským eposem... A asi se mi to nelíbí. BJB
Orland Hialranidul zvracel. Pláž kolem něj byla pokryta havraním peřím, troskami lodi a zkrvavenými pozůstatky členů posádky. Kolébal se ze strany na stranu a pokoušel se modlit.
„Bože můj, co se to stalo? Proč? Co to ty ptáky popadlo? Zbláznil se celý svět? Nebo tato země? Nebo já? Jak jsi to mohl dopustit? A proč jsem to zrovna já přežil? Jaká je tvá vůle?“
Bůh mlčel. Do země Éllad nesahal ani jeho sluch, ani jeho moc. Opustil Orlanda, a tak jsme se o něj postarali my.
Když Orland vzhlédl, spatřil, jak k němu přichází čtyřruký muž. Orlyg, vládce zdejších bohů.

fandom: Zeměplocha
A/N: mírné odchýlení od tématu; bez nároku na bodík
Zvuk Brutových kroků v písku postupně slábl, až utichl docela. Om osaměl.
Nečekal, že by ho tady Bruta opravdu nechal. Když pochopil, že to nejspíš myslel vážně, prostoupil ho děs. Půjde tedy za ním. Brutovu stopu nebylo nijak zvlášť těžké sledovat. Pro želvu ale není zrovna snadné pohybovat se pouští. Želvy zkrátka na to nejsou stavěné. Om se přesto vytrvale dál plahočil pískem, metr za metrem. Musí ho dohonit. Nebo ho spíš vůbec neměl nechat odejít. Zároveň měl neodbytný pocit, že je něco strašlivě špatně. Bezradný a zoufalý by přece měl být věrící, když ho opustí jeho bůh; ne naopak.

Fandom: originální multifandom
Krize literáta.
Spousta lidí píše úplný sračky.
Třeba takovej Murakami.
Norský dřevo tě moc nezahřeje.
Muž, který nedostojí představě o mužnosti.
Mezi chlapem a chlastem je jistá vazba.
Nemaje chlastu je muž degradován na německou krysu.
Po třetím pivu nepoužívej přechodníky.
Nepřecházej Argentinskou na červenou.
Nedá se to.
Nepřecházejíce? Nepřecházeje?
Židi nejedí vepřový.
Vědí, co dělají.
Dneska je Pesach, den přechodu.
Neboť jití jest Hospodinovo.
Proto by se všichni měli učit aramejsky.
Všechno se počítá.
Je pátek.
A dost.
Když je člověku třiatřicet, je těžký přejít cokoli.
Jdeš a padáš.
Pak tě na přechodu přejede auto, který řídí nějaký prase.

fandom - já si vlastně nejsem jistá, asi originální
“Věřte!” deklamoval.
Třásl se nedočkavostí. Už se srocovali kolem. Přislíbení věrní. Budoucí učedníci.
“Bůh říká!” přikazoval.
Pevný ve víře hřímal. Zvedali hlavy a ukazovali k němu. Sledoval jejich gesta. Sledoval jejich potenciál. Byl si tak jistý.
“Bůh chce!” oznamoval.
Hlas v jeho hlavě mu dával pokyny. Ti v davu se dívali jeden na druhého. Vyvolal v nich zájem. Splnil svůj úkol.
“Bůh si žádá právě vás!” vrcholil.
V té chvíli... začali se mu smát. Rozcházeli se.
Hlas v jeho hlavě mluvil dál.
“Ach Bože,” klesl na kolena a přemáhal pláč. “Proč jsi pořád se mnou? Proč jsi mě raději neopustil?”

Fandom: Profesor von Drak
Varování: Maličké, je jenom vyčerpaný
Poznámka 1: Pokračování drabble Kubík Nepaměť
Poznámka 2: V textu jsem použila žalm 22, věty 2, 8, 18, 20 – upraveny pro potřeby drabble
Poznámka3: Týrání Daniela von Draka se pro mne letos stalo zvykem. Jenomže dnešní téma vybízí buď k velkým gestům a náboženským úvahám, což mi přijde stejné klišé jako psát o lidech po krk v problémech, nebo o těch, kteří ztratili své bůžky, a já nemám klišé ráda. Pokusila jsem se tedy spojit Danielův svět s velikonoční liturgií.
---
„Vstaň!“ křikl muž. Daniel nereagoval. Blonďák ho surově zdvihl a vystrčil ze dveří.
„Jdi si za tím svým pámbíčkem!“
Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?
Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou…
Na Velký pátek klečel Daniel u Božího hrobu. Byl unavený a všechno ho bolelo.
Mohu všechny své kosti spočítat…
Našel ho kamarád, který přišel na adoraci ke hrobu. Daniel ležel v bezvědomí vedle klekátka.
„Hospodine, má sílo, ku pomoci pospěš,“ modlil se kněz, když zdravotníci mladíka
odváželi. „Neopouštěj ho, můj Pane. Krev úzkosti tvého syna je dnes i mou. Ochraňuj toho
chlapce.“