Šmírkáci

Když se po hutné noci rozplynula ranní mlha, klouzaly kapky rosy po stěnách mého stanu.
Vylezl jsem na zelenou trávu a protáhl rozlámané kosti.
Palouček, kde jsem stanoval, byl uprostřed smrkového lesa.
Stromy se mi však zdály nějak blíž než když jsem včera večer rozbíjel tábor.
A už vůbec nestál ten obří strom hned vedle ohniště.
Natáhl jsem se pro boty.
Něco zapraskalo.
Asi větve.
Rozhlédnu se.
Najednou je tu nějak těsno.
Stromy se zdají být zase o kus blíž.
Obří smrk se naklání.
Jeho šišky se na mě dívají.
Nechtějte slyšet ten ohavný zvuk, když stovka šišek naráz mrkne!