Nesmazatelně vryto

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“