DMD č. 15. pro 15. 4. 2021. Téma: Právo být zapomenut

„Tady,“ rozvinul sochař plány, „vaše hrobka.“
„Jsem ještě naživu.“
„Tím lépe, můj pane. Vaše představa?“
„Neoznačený hrob. V přírodě.“
„To neprojde.“
„Klid. Zapomenutí,“ snil vévoda.
„Zapomenutí? Lidé mají na zdech obraz vaší tváře.“
„A ve městě je prý hospoda, kde mají stejný portrét místo terče na šipky.“
„Vskutku?“ podivil se nepřesvědčivě sochař, zahloubaný do svitků.
„Kdepak to je?“ zeptal se vévoda tiše.
„U Páva,“ odpověděl nepřítomně sochař. Vzápětí sebou trhnul.
„Neboj, hlídku tam nepošlu,“ usmál se vévoda. „Když však na mě nezapomenou lidé, k čemu zdobenou hrobku?“
„Protože se nechcete dohadovat s městskou radou?“
Vévody vzdychnul.
„Považuj návrh za schválený.“

Po obědě procházka, léčebné účinky čerstvého vzduchu a rodícího se šmaku osobní automobilové dopravy a tak dále a tak podobně. Mládí na promenádě.
Judita umně vedla útok na odemčení tragického životního osudu obou džentlmenů a Konstantin Alexejevič, sevřený úzkostí a obrněný rostoucí nechutí ke společnosti lidí, si přál, aby byla jeho existence zapomenuta. Cítil, že na to po téměř dvou hodinách má právo – už měl být dávno v kanceláři! (Netušil, nebožák, že je mu přáno z vyšších míst.)
„Mes dames, excusez-nous,“ zastavil tirádu impertinentních dotazů Antoine.
Konstantin zbystřil.
„Mám tady s... kolegou obchodní schůzku.“
Vděčnost nabrala prakticky erotických výšin.

Eso dupl na brzdu, vyskočil ze svého smykem se sunoucího sporťáku a svižným kotoulem překonal poslední tři metry. Pár švihů nožem a provazy poutající mladou černovlásku ke kolejím byly minulostí. Pomohl krásce na nohy a pak konečně promluvil:
„Dovolte, abych se představil: Eso Rimmer.“ V jeho hlase bylo čiré sebevědomí, které ještě umocnil ležérním opřením o páku výhybky.
Co čert nechtěl, páka dostála svému účelu a přehozená výhybka poslala přijíždějící rychlík přímo naproti plně naloženému nákladnímu vlaku.
Hrdina zůstal stát jako opařený, ale brzy se vzpamatoval. V té záplavě hrdinských činů, které denně vykonává, jistě bude jeden trapas právem zapomenut.

Každý má právo na život. A žije dokud se o něm mluví a jeho myšlenky a příběhy o něm se přenášejí dále. Skrz historii, z generace na generaci. Říká se, že nejhorším trestem je být zapomenut.

Ale co když bylo zrovna toto přesně to, po čem toužil?

Tolik toho vykonal za život. Mnoho dobrého i špatného. Zemřel však v klidu a smířený, a netoužil již po ničem jiném, než věčném odpočinku. Ještě před svou smrtí se snažil vymazat známky o své existenci. Tak proč se najednou po více jak 2000 letech znovu objevuje jeho jméno a vypráví o jeho činech?

„Jsi si jistá že tudy se dostaneme k tomu vchodu, o kterém ti říkal Paull?“ ptal se opatrně Amias, zatímco ve tmě v předklonu následoval Saru tunelem. Jednou rukou přejížděl po stěně, aby získal alespoň nějakou představu o směru, kterým má jít. Podle všeho se síť tajných uliček a katakomb táhla pod celým městem.
„Neremcej,“ odbyla ho Sara. „Dlouho jsem tady nebyla a občas člověk prostě něco zapomene, no. Tady ty tunely beztak mají všechna práva na různý tajemství. Ale někde by tady měl být... tady!“
„Co tam máš?“
„Co myslíš, kočár i s šestispřežím třeba? Vchod přece. Jdeš?“
„Jdu.“

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“

Days turned into weeks, weeks turned into months. Their group slowly fell apart. Eliot was the only one, who couldn't let go. He tried to bring him back. But failed. He asked Alice for help but she just said that Quentin had a good life and he sacrificed himself for what he believed in. That he had the right to be left alone. Forgotten.
But Eliot couldn't. And their story wasn't over. There had to be more.
He entered his bedroom and froze. There was a lone peach, sitting on his pillow. His eyes filled with tears.
"Q?" he whispered.

Wei Wuxian s úsměvem vtrhl do domku svého adoptivního syna.
Následovalo vylekané vyjeknutí dvou chlapců a šustění papírů spěšně schovávaných za zády.
Wuxian povytáhl obočí. „Copak to tam máte?“
Sizhui i Jingyi zrudli.
„Prodávají to na trhu,“ špitl Jingyi provinile.
Wuxian si pamatoval, jakou… literaturu schovával v jejich věku.
Zasmál se. Nejspíš měl předstírat, že nic neviděl, velkoryse zapomenout, odejít a nechat chlapce zachovat si tvář. Nakonec, byli to teenageři, měli na zvědavost právo.
Jenže to nebyla zábava.
Vteřinka mrštnosti a měl papíry v ruce. Úsměv mu zmizel, protože místo očekávaného milostného textu na něj hleděla ohyzdná karikatura jeho tváře.

Před Cézarem zastavil kůň. Jezdec měl zbroj z drsné býčí kůže, u boku meč a dýku. Jeho slaměné vlasy vlály, ač se zdálo, že skoro nefouká. " Máš jen jednoho nepřítele. Ten teď sesedne z koně. " Na to učinil jak řekl a jeho chodidla dopadli na zem s grácií starého kocoura.

Pomalu vytáhl meč z pochvy a položil jej na zem. " Vzdávám se ti, za to že můj lit necháš žít. Svobodný nebo zotročený, tak naši bohové přežijí. " Jeho orlí zrak se setkával s klidným pohledem uchvatitele. " Budou žít a tví bohové zůstanou. Ovšem ty ztrácíš právo být zapomenut. " Řekl Ital.

Claire se udržovala zaměstnaná.
Poslední roky nebyla policejní práce obtížná. Občas malá krádež nebo mediace sousedských hádek.
Příliš mnoho volného času.
Proto se vydávala se štětcem a plechovkou červené barvy po obvodu bezpečného území. Někdo musí vyrábět a udržovat varování.
Nátěr na jižní hranici obnovila, ale ještě nechtěla odejít. Tam, za dvěma mysy, byl někde její domov.
Zůstala zaseklá tady. Tam je prázdnota.
Ty bílé pláže, modravé kopce, tráva vlnící se ve větru. Tak blízko a daleko.
Volají ji zpátky.
Všichni zapomenuli. Jako by to nikdy neexistovalo. Míň to tak bolí.
Ale oni smí.
Jednou si to možná taky dovolí.

Častokráte vyčítal jsem svým dřívějším známým, když dlouze se dívali, než mne pozdravili, procházejíc kolem na ulici. A slova: „Málem jsem tě ani nepoznal!“ mne urážela snad ještě více. Jak mne někdo může nepoznat; jak někdo může zapomínat tváře?
Poté mne zavřeli sem – bílá místnost, čtyři stěny, hlasité ticho vlastních myšlenek, a já přišel i o posledního přítele – mé zrcadlové ego. S plynoucím časem přestávám si vybavovat barvu vlastních očí, délku špinavě plavých vlasů i tvar suchých rtů při zahořklém úsměvu.
Uznávám, tváře vskutku mohou vcelku snadno vyklouznout z paměti, a proto ostatním konečně přiděluji právo na to mne zapomenout.

,,Parkoviště v okolí Kvildy a Modravy dnes praskala ve švech. Lidé vyrazili za hezkým počasím..." Mamka otráveně vypne televizi. ,,To je strašný, jak v mraveništi." ,,My jsme tu přece taky," popíchla jsem ji. ,,To je přece něco jiného."

Měla pravdu. Jezdíme na Šumavu 15 let. Stále do stejné vesnice. V zimě i v létě. Známe všechny místní, starostu, vlekaře, šéfa lyžařský školy... Všechny.

Večer sedíme s naším známým v hospodě. Plánujeme zítřek. ,,Vyrazíme na Boubín," prohlásí. ,,Tam jsem byla milionkrát," opáčím. ,,A víte, jaký tam budou průvody? Úplnej Václavák..."

,,Ale já vás vezmu starou cestou. O tý už nikdo neví."

Slyší křik, ví, že na tapiserii hoří jeho jméno, léta svazovaná krev se uvolňuje a víří mu ve spáncích, utíká po nekonečných schodech a doufá, že výhružka už nejsi náš syn byla slib.

Regulus ho přestal zdravit. Sirius nosí rodinné odmítnutí jako odznak, ani Jamesovi nepřizná, že se nedokáže ubránit ublíženému proč, fantomové bolesti po ztracené rodině, kterou nikdy neměl.

*

U vánoční večeře je napřímené chladné ticho, hrdlo mu stahuje vázanka zauzlovaná očekáváním jich všech. Sirius si odchodem zabral výsadu, kterou on už nezíská, jeho jméno rdousí poslední větev kdysi košatého stromu. Při pohledu na vypálené místo se nedokáže nadechnout.

"A už mě štve, jak mě pomlouvají", ukončí svou řeč první. "Zaprvý, mý ženě nebylo devět, a zadruhý, velbloud je hnusný zvíře"!

"To mi povídej", přeruší ho druhý. "Nevyžaduju ničí děti jako oběť! A za tu poušť si můžou sami, měli se někoho zeptat na cestu".

"A mě ještě navíc pořád citují blbě"! stěžuje si třetí. To je furt "Pán řekl tohle" a "Pán praví tamto", ale že by si pamatovali to jediný, co jsem FAKT řekl? Pche"!

"A já", fňukne čtvrtý, "NEJSEM TLUSTEJ"!

"Kéž bychom byli raději zapomenuti", přejí si všichni se slavnostními výrazy.

****************

A tak se i stane.

Až budete mít někdy cestu okolo Humpolce, najděte si chvilku a zastavte se v Želivi. Tamní premonstrátský klášter, barokní perla z dílny Jana Blažeje Santiniho, nabízí komentované prohlídky konventu a kostela Narození Panny Marie. Po domluvě a v dostatečném počtu můžete absolvovat prohlídku celého areálu kláštera.
Součástí prohlídky je i zastávka u jedné pamětní zdi, dvou pamětních desek, jednoho Ukřižovaného a jedné Okurkové monstrance. Zdejší klášter byl v padesátých letech peklem na zemi, internačním táborem pro kněží. Jedna z pamětních desek patří opatu Bohumilu Vítu Tajovskému, druhá lékaři a spisovateli Nikolaji Kelinovi.

Nikolaj Andrejevič Kelin zapomenut nebyl. Kolik dalších ano?