Okamžik před utonutím

Stačila ještě zalitovat, že se Antonii nesvěřila už dřív. Určitě by ji vyslechla, poskytla jí ochranu, možná by ji dokázala zadržet před pádem do nenasytné hlubiny, kterou odrážely jeho oči. Teď už bylo pozdě.
Už před časem se s ním pokusila skoncovt. Přestala chodit na schůzky, neodpovídala mu na dotazy. Síly se jí vracely, ale z mysli nemohla vypudit jeho hlas, jeho obličej, jeho oči, v nichž se dalo utonout. A pak, přemožena, přiběhla za ním sama.
Vysál z ní všechno. Magii, sílu i duši. Klesala k zemi a před sebou viděla jen hlubinu jeho očí a pak už nic.