DMD Bonus č. 3. pro 8. 4. 2013. Téma: Smrt v hlubinách

Na místo činu konečně dorazil ON. Čekala tu na něj už hodinu.
„Dobrý den, pane,“ pozdravila a nesměle se usmála.
„Dobrej. Takže zase další případ, bezva. Víc jsem si nemoh přát. Mrtvá žena se nám tu houpe na provaze jako ozdoba na stromku. Proč nás sem vůbec volají? Vždyť je to sebevražda!“
„Já nevím,“ pípla. „Měla manžela. Zemřel přesně před rokem. Spadl s autem do jezera. Co když to tenkrát nebyla náhoda? Co takhle zločin z vášně?“
„Nebyla náhoda? Ten případ před rokem si pamatuju. Blbec to chtěl uhrát na pojistnou událost, ale nenatrénoval si, jak z toho auta vylézt!“

Kdykoli měl volnou chvilku, zanořil se do maringotky, zavřel dveře a zastrčil za sebou závoru, aby ho opravdu nikdo nemohl vyrušit. Celý soubor jen trnul zvědavostí, co že to tam kuje. A on zatím popisoval, trhal a pálil jeden list za druhým. Než vzal do ruky pero, měl vždycky naprosto jasno, co chce a jak to chce. Největší milostný příběh v dějinách. Viděl to před sebou tak jasně, tak zřetelně... ale jakmile uchopil pero, puf - a všechna slova byla pryč, a ty ubohé zbytky bolestivě pokulhávaly, vykloubené z meter i veršů.
Jednoho dne ho našli pohřbeného pod závějemi papírů.
Nedýchal.

Tma plná mlhy, ve které bylo samozřejmostí se utopit. Vteřiny se natáhly na minuty a minuty na hodiny. Viděl jsem mihotavé světélko, tam, kde jsem spadl, které se zmenšovalo a vzdalovalo každou chvílí víc a víc a jak jsem se snažil k němu natahovat ruce, jen jsem se propadal do hlubin temnoty.
Nepamatuji se, kdy jsem přestal dýchat. Nevím už, kdy mi mlha začala vnikat do uší a nosu a úst a začal jsem se zalykat smrtí. Mezi vzpomínky se motala touha přežít.
"Já se v těch tvých očích jednou utopím," zavrtěl jsi hlavou jako tenkrát. Už to asi nestihneš...

Rozlehlou jeskyní probleskovalo zpod tiché vodní hladiny bílé elektrické světlo. Nebylo tomu dlouho, co se kapitán Nemo vrátil ze své výpravy na ostrov Tábor. Již brzy nastane čas, aby na palubu pozval kolonisty a požádal je o službu. Věděl, že Nautilus již tento ostrov nikdy neopustí, aby křížil tajuplná dna oceánů. On by se snad mohl zachránit, kolonisté byli čestní lidé a jistě by neodmítli pomoc starci. Ale neměl, kam a proč by se vracel. Jeho ponorka mu byla věrnou společnicí, nikdy jej nezradila a doprovázela jej od svého zrození. Jestliže jí bylo souzeno spočinout v hlubině, pak jemu také.

Ještě včera bojovala na rozbité periferii Mexico City proti gangu Marii Conchity a pod tyrkysem nebe kroužili kolumbijští kondoři z datových rájů vrhající ostré stíny do hlubokých kaňonů.
Ještě včera byla Zona zamilovaná do Reze, frontmana kapely Lo/Rez, než prosákla ta informace o svatbě s idoru.
Dnes hacknula stránku fanklubu a rozeslala zprávu o Rezově údajné smrti. Obětovala své vlastní území i Reze, když se oženil s tím kusem softwaru.
Poté, co ji dnes vystopovali, vyvrhlo moře digitálních hlubin Zonu Rosu mrtvou.

Mercedes Purissima pahýlem ruky sklapla virtuálky a rozbrečela se. Pro Reze, pro Zonu i tyrkysové nebe, které ztratila.

Vrátil se.
Nakoupil půdu. Usadil se a oženil.
Myslel, že dokáže zapomenout.
Na Isabellu Seymour, zbožnou manželku uznávaného lékaře. Na nemoc, která nebyla tím, co zlomilo jejího ducha.
Na Sheilu Greenwood, prostou číšnici ze Soho. Na odchod bez jediného slova
Na Ann Hammond, romantickou studentku orientálních kultur. Na plyn a na papírku napsanou kletbu.
Na Jean.
Na dýku ve vlastní ruce.
Nešlo to.

Vrátil se.
Získa dobré místo. Usadil se a oženil
Myslel, že nemá na co zapomínat.
Cizí paměť probouzí vlastní. Tíží jako závaží, táhne ke dnu.
Má se vydat cestou svého předchůdce?
Nebyl by první.
Zavolal o pomoc.

Vždycky jsem považoval za úžasné, kolik detailů odhalíte, když se přežene post-orgasmický rauš. Jako by vám hormonální tsunami propláchla mozkové závity a zároveň zostřila zrak. I sluch. Pořád ještě pršelo.
Plíživé šourání, provázené občasným zacinkáním skla prozrazovalo, že se v knihovně pod námi diskrétně pohybuje Morty - nejkanoničtější sluha na světě.
Algie potichu oddechoval. Měl vlhké vlasy. A nový parfém – voněl čímsi, co vzdáleně, ale nikoli nepříjemně připomínalo ořezané tužky.
„Dobrá, ty škarohlíde,“ zabručel jsem. „TEĎ už to řekneš?“
Otevřel jedno oko.
„Pořád mě jen rušíš. Zrovna jsem měl rozečtenou Smrt v hlubinách!“
„Pche.“
„Tak jo,“ zamračil se. „Mám tě rád.“

Temnota se plíží a už už po něm natahuje své slizké pařáty.

Jack nemůže dýchat, a i kdyby mohl, nenašel by v sobě dostatek odhodlání. Snáší se dolů, do nikdy nekončících hlubin plných utrpení a smrti.

A pak najednou poblíž stojí Ianto a Tosh a Owen a Steven, tolik lidí, s prázdnýma očima a jako kdyby křičeli: Je to tvá vina!

Avšak je to Jack, kdo se probudí s výkřikem.

Než stačí rozpoznat interiéry TARDIS, připadá si nevýslovně ztracený.

Pak ho ale Doktor obejme a vtiskne mu polibek na čelo.

Nikdo z nich stále neřekne ani slovo.

Žádná nejsou třeba.

Vodák zpívá nejčastěji u táboráku. Text jeho písní je plný nebezpečných situací nebo vášnivé lásky, většinou však obojího současně. Kromě toho jsou vodácké popěvky typické svým smyslem pro absurditu.
Po několika hodinách strávených na voleji popadne vodák kytaru a chlubí se, jak právě hrdinně zdolal divoké peřeje. Zpívá o tom, že se obává náhlé smrti v temných hlubinách, aniž by mu vadilo, že v řece je vody sotva po kolena. Dokonce v mihotavé záři ohně vyznává nehynoucí lásku horkokrevné míšence Mabel; jeho plavovlasá dívka Máňa sedí přitom vedle něj a nejen, že mu jednu nevrazí, ale ještě zpívá druhý hlas.

"Mami, jaký byl vlastně táta?" zeptal se Sobislav u večeře. Podávala se námořnická omáčka s kousky vařených lýtek, s přílohou z mořských chaluh.
"Tvůj táta?" zamyslela se Lantheila. "No, určitě to byl fešák - daleko větší než ti opilci, co tudy normálně plují. Taky bych řekla, že byl na člověka dost statečný; dokonce se vrhl za svým kamarádem, aby ho zachránil před tetou Gallandëií, jen si to představ."
"To mi připadá dost hloupé."
"Takhle bys o tátovi mluvit neměl; i když ano, bylo to hloupé. Jenže mně tenkrát připadal jako hrdina."
A taky chutnal po zralých malinách, povzdechla si siréna zasněně.

„Raději bych to přece jen nedělal, otče.“
„Tobě nic nehrozí,“ oponoval bývalý opat. „A pokud jde o mě – inu, žil jsem dost dlouho.“
„Vůbec nemám představu...“
Opat přikývl. „Ano, mistře Ayre. Pojďme.“

Sotva vstoupili do Mandaly, zastavila se a poprvé po staletích ukázala své pravé kosti: kámen, dřevo, kov. Ayre polkl.
Opat ho jemně pobídl: pojď dál.
Došli do středu obrazce.
Tam se bez varování propadli do Vody.

Paní na ně už čekala, oděná v plášti z nejtemnější modři. Prosvítalo jí světlo. Ayre užasle pustil starcovu ruku.
Opat rozpřáhl paže: „Ave, maris stella...“
Přikročila, objala ho a políbila na čelo.

Klesám anebo snad padám - všude samé modro a ticho, to ticho, jen tlukot mého srdce. Tam… tam…

Tam je! Rudá plápolá na obzoru. Bílé paže mě objímají a ze rtů jí splyne šepot, proč, můj princi?

Protože tě miluji, chci říct, ale mluvit se zdá nemožné, jako by mi na prsou ležel mlýnský kámen - dýchat nemohu.

Snad pláčeš, lásko? Chutnám sůl na svých rtech, když ji líbám, a její oči se třpytí jako drahé kameny.

Kameny… balvany, kterých mám plné kapsy - přinesl jsem ti celé hrsti na náhrdelník, lásko!

Zajíkám se něhou a zavírám oči. Dobrou noc, malá mořská vílo.

Ta neskutečná podoba. Otevřela staré rány a krutě do nich vnikla. Nelze se bránit. Je to osud. Bude nás pronásledovat dnem i nocí.
„Má lásko. Jsme si souzeni.“
Vždy tomu tak bylo a ani v tuto divnou dobu tomu není jinak. Cítím to.
Láska je silnější než prokletí té čarodějnice. Podruhé nás již nerozdělí.

„Viktorie?!“zarazil jsem se. Už podruhé stála na okraji útesů. Mluvila na mě, ale já ji neslyšel. Skočila…
Přísahal jsem, že ji neopustím. Skočil jsem tedy a zakousl se.

Voda jí omývala obličej a smývala krev, když se její oči otevřely a bílé tesáky se zaleskly.
„Barnabasi?“

After Clyntahn's 'Rakurai' succeeded and she sat at the deathbed of her husband, Prince Nahrmahn, Princess Ohlyvya felt as if someone ripped her heart out. But in this case, love got the chance to conquer death.
When Merlin 'resurected' Nahrman's personality in the virtual reality, she felt blessed beyond belief. She was again able to hold conversations with him, ask his opinion, see him.
And then the impossible happened. With the VR suit she could submerge herself into Nahrmahn's new reality and actually feel him again. Death couldn't reach into the depth of the electronic world.
Nahrmahn and Ohlyvya kissed.

„Miláčku, udělal jsi mi obrovskou radost. Společná dovolená v Egyptě, pojedeme na velbloudovi, navštívíme pyramidy, budeme se potápět.“

„Lásko, už se těším, až budeme spolu sami a strávíme společný čas.“

„Jsi úžasný, skvělý, miluji tě.“

…na dovolené

„Netušila jsem, že velbloud plive, že u Pyramid jsou davy turistů a nechutné horko. Ale stejně je to nejlepší dovolená, protože jsem tu s tebou.“

„Myslím, že potápění nás nezklame. Plivat po tobě nikdo nebude, ve vodě nebude horko a myslím, že ani davy turistů.“

„Miluji tě.“

„A teď se potopíme mezi korály. Pozor, je to hluboko.“

„Lásko, kde jsi? Dochází kyslík.“
„Nééééé!!!!!“