Cesta

Pravé poledne. Vedro k padnutí.
Ráif se ploužil po poušti, za sebou vedl velblouda, který nesl sudy s vodou. Nikde žádný stín, kde by se mohl schovat před nemilosrdným sluncem. Tak prostě šel.
Nevěděl, kam jít, neměl žádný plán a tak jen cestoval od oázy k oáze a hledal cokoliv, co by se vymykalo. Jenže všude to bylo stejné. Lidé uctívající boha, který požaduje nesmyslné, mnohdy kruté dary. Beznaděj už dávno vystřídala rezignace. Byl jen dalším poutníkem na Poušti.
Ploužil se dál s vědomím vlastní nikdy nekončící cesty, a i když už nebylo pravé poledne, pořád bylo vedro k padnutí.