DMD č. 10. pro 10. 4. 2013. Téma: V pravé poledne

Vzduchem prosvištěla kulka.
Jo, divokej západ.
Šerif se ukrývá za barelem, co chvíli někdo po někom vystřelí, vzduchem létají sombréra, někteří se nestydí bránit svůj život ani Biblí.
Poblíž zní ržání koní, kteří nesou své majitele dál směrem do bezpečí nebo naopak blíž k jejich budoucím obětem.
S nadšením se očekává příjezd dostavníku, lidi okupují hokynářství a nadšeně odnášejí to či ono zboží.
Každou chvíli se něco semele, jednou přijede doktor, podruhé se objeví Daltonové, a jindy zas lidi zapomenou, jak být dobří v tom, co je pro ně typické.
A potom, v pravé poledne... začne slunce pálit příliš silně.

Ron přenášel patnáctou křišťálovou kouli. Nebyl by to hrozný trest, ale nosil je pomalu a po jedné, prý aby nepromíchal jejich... cosi. Otráveně položil kouli na zem. Vztekle do ní kopnul, krásně se kutálela... Přímo k nohám profesorky Trelawneyové.
„Chlapče! Mám pocit, že tě čeká něco strašlivého! Čajové lístky!“ výhružně zašeptala profesorka.
Procházející Fred se ušklíbl.
„V pravé poledne!“ odšustila rozhořčeně po schodech.
*
Bylo chvíli po poledni.
„Ronalde, děkuji! Tedy v šest,“ zavolala na Rona profesorka Červotočková.
Nechápavě se otočil k vývěsce.
DOBROVOLNÍCI - PÉČE O SKÁKAVÉ PAVOUKY:
Na listině se skvěl téměř Ronův podpis.
„Promiň, bráško. Nešlo odolat,“ mrknul Fred.

V poušti se těžko pozná čas.
Ciri se ho snažila odhadnout podle lecčeho, ale to pitomé slunce stálo snad bez ustání uprostřed oblohy a snažilo se usmažit vše, co bylo v jeho dosahu. Připadalo jí, že není rozdíl mezi ránem, polednem a večerem. Alespoň že noc se netvářila jako peklo samo.
Plahočila se a nadávala. Většinou bezhlasně, protože jí už nezbývala energie na hlasité protesty. V určitou chvíli jí přišlo, že snad shoří na místě jako suchý list na podzim. Že pokud se něčeho dotkne, vzplane to a zapálí celý svět.
Zhroutila se do písku. Právě začalo to opravdické poledne.

„Obejmeš mě?“
„Ano, ale ještě počkej.“
„Mám tě opravdu ráda.“
„Také tě mám moc ráda.“
„Mrzí mě, že se vídáme tak málo.“
„Málo? Vídáme se skoro pořád!“
„Já vím, ale vždy jen na chvíli. Chci s tebou být déle.“
„Víš, že to nejde. Co by tomu řekli lidi? Dobře znám ty jejich zaražené pohledy, mračení, kroucení hlavou.“
„Je mi jedno, co by řekli. Takhle je mi smutno. Chci být s tebou. Napořád. Obejmeš mě?“
„Ještě minutku počkej.“
„Už je to minutka?
„Je.“ Úsměv. „Pojď ke mně.“
Dvě hodinové ručičky se setkaly. Kostelní zvon zazvonil dvanáctkrát. Toho poledne se hodiny zastavily.

"I have to go or the Royal Council shall dispatch a search party for me... and even Edwyrd won't be able to stop them..." Sharleyan sighed, blowing one last kiss to her husband over the comm link.
Emperor Cayled pouted back at her from thousand miles away: "Fine, go... show them who truly rules the Empire."
"I'm glad you're aware of that," she grinned at him. "I'll talk to you again at noon."
"I love you," he said and the comm link went dead.
Almost immediately after that he realized he doesn't know if she meant his noon or hers.

Teplá mikina nebyla to pravé oblečení pod rozpálené polední slunce.
Pro Katku ovšem znamenala příjemnou vzpomínku a nehodlala ji odložit.
Usrkla horkou čokoládu ( další příjemné vzpomínky ) a rozvažovala, jestli nemá nasednout na skútr. Do Brna mohla dojet za chvilku... Posedět v kavárně s Kristýnkou, nechat se od ní ( jen trošku! ) utěšit.
Koutkem oka zahlédla pohyb v trávě, čokoláda se rozstříkla po verandě a Katka s výkřikem skočila. Z nezvaného návštěvníka zbyl rozpláclý flek.
"Obyčejný brouk," oddechla si, nic ze vzpomínek.
Rychle se rozhodla a vyrazila k lepším vzpomínkám. Do Brna.
Lesklý kovový brouk pod verandou sledoval její odjezd malou kamerou.

Zpočátku se bál jen samoty, ale brzy ho začaly víc děsit jejich oči. Viděl slumy a ghetta, byl svědkem každé války, hleděl do tváře posekaným, postřeleným, umírajícím mužům, zoufalým vdovám a hladovým sirotkům, kamkoliv přišel, všude a vždy, bez možnosti úniku, protože co bylo řečeno, nelze vzít zpět, bez možnosti pomoci, protože svou příležitost navždy promarnil. Procházel stále stejnými zeměmi, mezi stále stejnými lidmi a nikdo se nestaral o jeho hrůzu ani o jeho lítost.
Když bylo slunce nejvýš, zvedl zrak k nebi a se slzami v očích prosil o milost.
Pak po dlouhé době pocítil vděčnost, slepý stařec Ahasvér.

Za letního slunovratu v slavném městě Syéné
Moudrý Správce statisíců svitků
Hloubavě hledí do hlubin studny
Kde se ve vodní hladině Helios zhlíží
Přesně v pravé poledne.
Pět tisíc stádií ze Syéné.
Pět tisíc stádií do Alexandrie.
Jdou karavany tou pouští.
Za letního slunovratu v slavné Alexandrii
Moudrý Správce statisíců svitků
Paprsky Slunce pečlivě pozoruje
Délku stínu starého sloupu z mramoru
provázkem poměřuje.
Na papyrus si pisátkem poznamená
Tajemné klikiháky, kruhy a kouzla
Přemýšlí, počítá, pod vousy si brumlá
Jak kouli zemskou čísly spoutá.
Eratosthénés z Kyréné.
Dvě stě padesát tisíc stádií
Kolem celé koule zemské
Jdou karavany tou pouští.

Černé sluneční brýle sice nosil hlavně proto, že to bylo cool, ale v tuhle dobu se dokonce hodily prakticky.
„Dvanáctá hodina,“ zbystřil Crowley zničehonic a zatrnulo mu v zádech.
Azirafal, který seděl na lavičce náměstí hned vedle ďábla, pohlédl na hodinky.
„Ne, myslím jako přímo před námi.“
Azirafal zvedl oči a posunul si brýle po nose. Rozpáleným náměstíčkem se vlekla stařenka horoucně mávající holí s velikou nákupní taškou. S vrásčitých úst se jí řinul nepřetržitý proud nadávek na vše kolem.
„To vypadá skoro jako další apokalypsa. Ta je od vás?“ zeptal se Azirafal.
„Ne, ta bude od vás.“
„To zrovna.“

„Klucí, neni kopat už trochu móc?“ protáhl váhavě Štígr. Postával se založenýma rukama za tlupou spolužáků, která držela v šachu tyčkovitého blonďáka, a právě rozbil partu i svou reputaci.
Tyčka dál ležel na linu a s těkavýma očima čekal, až obědová přestávka a s ní i déšť podrážek skončí.
Kanada zastavil kanadu ve vzduchu a potácivě se otočil na patě.
„Trochu moc?“ zamrkal, hlas mu přeskočil. S předstíranou nejistotou si změřil Tyčku a pak se rezolutně rozpřáhl ke kopanci.
„Klucí – “ začal zase Štígr, ale konečně zvonění ohlásilo poledne a klucí se rozutekli.
„Nechceš si kopnout, dokud ležím?“ žbleptl nevzrušeně Tyčka.