K Větrovu

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.