Silmarillion

Větve bříz šustily ve větru, stěží slyšitelně přes šumění příboje. Na mořském břehu není nikdy ticho, může tu zavládnout jen mlčení.
„Ještě se naše cesty nerozcházejí," prolomil jeden z bratrů těžkou chvíli.
„Právě teď se rozcházejí," odvětil druhý, jen o půl hodiny starší.
„Tvoje vede do lesů."
„A tvoje na moře."
„Neloučíme se navždy."
„Ne. Zatím ještě ne."
„Ta chvíle nastane až za mnoho let."
„A přesto, až přijde, bude to příliš brzy."

Podle tváře si je často pletli, ale povahou se Elros podobal otci, Elrond matce.
A tak stáli v objetí na travnaté pláži, v srdci ozvěnu budoucího žalu.

Elrond se otočil, když uslyšel kroky na dubové podlaze.
„Promiň, bylo otevřeno."
Elrond se jen usmál na znamení souhlasu a otočil se na stoličce zpět ke stolu, kde měl rozloženou mapu.
Ereinion si stoupl za něj, tak že se jej téměř dotýkal a mladík se o něj automaticky opřel zády.
„Budeš mi chybět."
„Ty mě taky," odvětil Elrond.
Elrond se zvedl ze židle a otočil se čelem k Ereiniovi a objal jej.
„Bojím se o tebe," zašeptal Ereinon a pohladil jej po vlasech zakrývajících mu záda.
„Já vím," usmál se nevesele Elrond a prsty mu přejel po vráskách na čele.

Pochodovali jsme na východ k Amon Sûl. Pevnost na vrcholu větrného kopce se z dálky jevila malinká jako dětská hračka. Přítomnost Elendilových vojsk jsme zatím jen tušili, stejně jako pohled krále Arnoru, který se upíral k západu a očekával příchod spojenců.
Kapitán zavelel stát a vyhlásil pohov.

"Co bude pak?" zeptal jsem se tiše.
"Až se spojíme s Dúnedain, půjdeme do Imladris," řekl. "Elrondovi kováři prý pracují dnem i nocí."
Bylo mi úzko. V tomhle okamžiku na mě dolehla děsivá tíha vědomí, že jdeme do války, že jdeme zabíjet a nejspíš i zemřít.
Poznal to.
A tehdy mě poprvé políbil.

„Noldor nám nikdy nepřinesli nic dobrého."
„A teď by princátko přivandrovalec ještě chtělo loď."
„Inu, má to v krvi. I jeho otec si jednu postavil."
„A vyplul na ní jednou jedinkrát."
„Jak jinak. To nevíš, co udělá Noldo s lodí hned po přistání?"
Zpoza rohu chodby se ozval několikahlasý smích. Mladý muž zaskřípal zuby. Teď ještě některý z telerských dvořanů připomene, že jeho otec nebyl dokonce ani Noldo...

„Nech je být, Eä. Mně se pošklebují zrovna tak, když si myslí, že je neslyším."
„Tobě? Svojí vlastní paní?"
„Prý - jediný její sličný rys je kámen na hrdle."
„Ten, co vyrobili Noldor?"

Pořád mu v uších zvonil ten krutý smích. "A jak krásně křičíš, můj drahý," šeptal jeho mučitel. "Budeš kvičet jako podsvinče, až tě pověsíme na hák?"
Jak dlouho už ho řezal ostrý vítr, jak dlouho už necítil svou ruku, která nesla celou jeho váhu?
"Ať tě uvidí tvoji bratři v celé tvé kráse, jak se houpáš na našich zdech! Ale možná bych ti neměl dávat naději, oni nepřijdou. Opustili tě napospas nepříteli."
Jedna jeho část doufala, že nepřijdou nikdy, neuvidí ho v jeho zoufalství a ponížení. Druhá toužila po záchraně, útěku... A zmenšovala se každým dnem.

Pak uslyšel známý zpěv.

Tiše si balil věci. Bude muset jít nalehko, neviděn skrze divočinu, aby se vyhnul hlídkám.
Do stanu mu vtrhnul jeho bratr.
"Doufám, že neděláš, co si myslím, že děláš," zavrčel.
Pokrčil rameny. Nechtěl lhát, a proto mlčel.
"Pro ně? Pro ty blázny z Feanorova domu, kteří nám přinesli jen trápení a smrt? Kolik nás zemřelo na ledu? Říkám, zaslouží si všechno utrpení, které jim Morgoth přinese!"
"Pokud si myslíš, že ho nechám trpět v zajetí Nepřítele, blázen si tady ty."
"Je to bláhovost a sebevražda."
"Tak se můžeme shodnout, že naše rodina je bláznů plná. Nech mně jít," řekl Fingon.

Ke skřetům jsem cítil odpor, ale nemohu říct, že bych je nenáviděl. V jistém ohledu mi jich bylo líto. Byly to ztýrané bytosti, které své dny prožívaly v bolesti a strachu, a k jejich činům je vedlo šílenství.
Nenávist jsem cítil k divokým lidem. Ti se k Sauronovi připojili dobrovolně. Nejvíce se mi znelíbili tím, že okrádali mrtvé. Bezostyšně se zmocňovali zbrojí, zbraní, šatstva...

Plakal jsem, když jsem se slovy lítosti obouval boty mrtvého druha. Na mých chyběla podrážka. Nebyl teď prostor vyhledat ševce. Valar ví, že láska a válka vás donutí udělat mnohé věci. Přesto jsem sám sebou pohrdal.

Mohla by mít každého, na kterého si ukázala. Elfští princové a hrdinové se klanili až k zemi, s dary zlata a mitrilu přišli vzdát hold její kráse. Její rodiče jí podporovali, ať se nechá vést svým srdcem.
Možná to byl ten problém. Toužila po vášnivé lásce, po vztahu, který překonal příkoří, přála si za své srdce bojovat.

Když ho poprvé viděla, byl špinavý, zarostlý... smrtelný. Hned věděla, že takového ženicha jí otec nikdy neschválí.

A také hned věděla, že ho uloví a vezme si ho, i kdyby se měla postavit hněvu svého otce a samotnému pánovi zla.

Vytrvalost se vyplácí.

Toho roku se v Amanu přemnožily veverky. Zdálo se, že na každý strom v Tirionu připadá minimálně pět veverčích početných rodin.
I usoudil Manwë, že je potřeba situaci řešit a svolal všechny Valar na Taniquetilu. Ale ani v létě se ještě nedohodli. Každé setkání skončilo hádkou mezi Yavannou a Oromëm.
Když se léto klonilo k podzimu, začalo to skoro vypadat, že by mohlo pomoct snížit plodnost zrzavých tvorečků. I tento nápad byl proti Yavannině podstatě, ale byla alespoň ochotna jednat.
Když se konečně shodli, zjistli, že se probém vyřešil sám. Amrod a Amras nezapřeli svého otce Fëanora a vynalezli prak.

Být připraven za úsvitu znamenalo vstávat ještě za tmy. Rozčesat a zaplést vlasy, ošetřit řemení zbroje, vyčistit boty, přeleštit plech.
Účesy, výzbroj, výstroj. Všechno stejné. Všechno dokonale nahraditelné.
Ale pod tím vším tváře, z nichž každá měla svůj příběh.

S prvními paprsky jsme spatřili jezdce. Byl to Dúnadan.
"Hledám velitele Lúvaela," křikl.
"To jsou lučištníci, pane. O tři řady dál."
Voják odcválal mezi stany.
"Zatracení elfové," zaslechli jsme ještě. "Všichni vypadají stejně."

"To byl Isildurův herold?" zeptal se.
"Spíš Anárionův," uvažoval jsem. "S těmi vousy mi všichni připadají stejní."
Rozesmáli jsme se ve stejnou chvíli. A doufali, že nás neslyšel.

Být vojákem je vlastně snadné. Jednoduše děláte to, co vám někdo řekne. Když máte jít, řeknou vám, ať jdete, když máte stát, řeknou vám, ať stojíte. Myslí a rozhoduje za vás někdo jiný. Za nic nenesete zodpovědnost. Jen za to, abyste splnili rozkaz. Ve všech bitvách, ve kterých jsem byl, jsem se cítil lehce. Až doteď.

"Tangado haid!"
Držte pozice. Stojím, štít mám pevně zapřený o rameno.
"Tangado haid!"

Koutkem oka zahlédnu pohyb. Šíp nikdy nevidíte, vždycky až to, co zasáhl. Muž vedle mě padá. Udělám úkrok, je třeba doplnit řadu. Chtěl bych se přesvědčit, zda ještě dýchá.
"Tangado haid!"

Stála na úpatí hory, tichá a prázdná, když se moře i země rozbouřily hněvem Západu, který zoufalství z jejího chotě proměnil ve strach. Bála se. Na vrcholku by ale snad mohla být v bezpečí.

Hluk rozbouřených vod, které pohřbily všechny děti, dívky a ženy jejího národa, se blížil a sílil, a s ním sílil i její strach. Teď ne! Teď snad nemůže být potrestána smrtí, když se proti Pánům Západu nijak neprovinila. Už je tak blízko vrcholu, tak nesmírně blízko...

Přes úbočí se převalila poslední zpěněná vlna a voda pohltila vše, až na oltář na samotném vrcholku. Tichý a prázdný.

„Berene!" Luthien vyběhla za ním, když odcházel ze síní Menegrothu. „Kam jdeš?"
„Pro silmaril."
„Zbláznil ses?" řekla a chytla jej za ruku. „Stačí, že se zbáznil tatínek! Utečeme spolu a najdeme zemi, kde se můžeme společně usadit," navrhla.
„Ale já tě chci pojmout za svou ženu se vším všudy," řekl Beren rozhodně.
Luthien jej slabě udeřila pěstí do hrudi.
„Možná si myslíš, že když žijeme zde, za Melianiným pásem, že k nám nic nepronikne. Ale my víme o činech Fëanora a jeho synů! I když se ti podaří přelstít Morgotha, máš na krku je. Je to jistá smrt!"
„Přesto půjdu."

Fëanore,

nechoď večer zase do své dílny, ale přijmi
dnes pozvání od Manwëho a jeho ženy Vardy
na hostinu, abychom společně oslavili první letošní plody stromů a rostlin.
Slavnost to bude největší od samého počátku věků a uctíme Eru Ilúvatara.
Mám takovou představu, že se všichni usmíříme a
špatné skutky budou zapomenuty. Má
tušení se obvykle vyplní. A myslím,
že se všichni dobře pobavíme. Ať přijde i tvůj otec Finwë a tvá žena Nerdanel
se syny. Pro dobré vztahy je potřeba obětovat
něco své hrdosti a zapomenout na svár. Tento den se pak
stane novým začátkem pro nás všechny.

Irmo

Cesty na západ byly poněkud nárazovou záležitostí, ale ani tak si Círdan nemohl dovolit propustit své nejlepší řemeslníky. Nicméně kromě několika bárek pro rybáře kšefty moc nešly. Přišel proto s nápadem, že bude pronajímat plachty svých lodí pro reklamní účely.

Gil-Galad shlížel dolů na přístav, kde se ve větru nadouvaly pestrobarevné slogany: "Naše kolomaz, Váš splněný sen." a "Filinovy slanečky pro chlapy i chlapečky." nebo "Kupte čtyři židle, dostanete stůl."
Usmyslel si, že zvedne příjmy dokům z královské pokladnice. Kdyby musel ještě jednou spatřit malbu Filinova slanečku, mohlo by to někoho stát život - buď jeho, nebo nechá pověsit toho umělce.