Pouto

Vím, že jednou to bude kdysi dávno, ale zatím je to příliš čerstvé, než aby to bylo tenkrát. Některé okamžiky se vryjí tak hluboko do paměti, že dosáhnou až do srdce.
Vešel jsem jednoho rána do Ledňáčkova pokoje. Unavený, rozbolavělý, plný pochybností, zda vůbec mám na to být dobrým rodičem. Naklonil jsem se nad postýlku. Tvoreček se zrovna probouzel a rozespale protahoval tělíčko jako malý brumlavý medvídek.
A pak to přišlo!
Spatřil mě. Zamyslel se. A pak mi věnoval svůj první radostný úsměv. Žádný mimoděčný záškub svalů ve tváři.
V ten okamžik jsem se teprve doopravdy stal otcem. Už napořád.