Protagonistka téhle krátké povídky je OC. Představa, co se s lidmi děje při oživení a probrání z kryospánku, mi nějak nechce dát pokoj.
-----------------------------------------------
Sešili a seskládali ji dohromady. Neustále se musela dotýkat jizvy na krku, která po několika dnech a operacích zmizela. Stejně jako několik ostatních a umělé plíce a krevní oběh a lékaři se tvářili čím dál optimističtěji, spokojeněji.
Co umělá tvář? napadlo ji. Přejížděla si rukama po obličeji a hledala stopy cizosti nebo novoty. Čehokoli, co by ji uvedlo na stopu. Prsty měla neobratné a vlastní kůže jí připadala vzdálená.
Dali jí i jméno – Sousa. Anna. Prozatím na něj přistoupila.
Byla žena. Nejspíš. Podle všeho taky dobrá odrazová plocha.
Spala dobře a vydatně, až příliš.
Pamatovala si místa, kde jí museli zavést kanyly, přestože se vytratila. Jako by z ní odstranili nějaké stvoření s přísavkami.
Pěkných pár přísavkových upírů.
Medici jí vysvětlili, jak byla postřelená a posléze i jak dlouho byla mrtvá.
Odkývala jim své jméno i to, že patřila k Dendarijským žoldnéřům. Zvlášť když ji ujistili, že žoldnéřské pojištění pokrývá výlohy na resuscitaci, léčbu i rekonvalescenci.
Takže si nemusí dělat žádné starosti.
K výpadkům paměti v podobných případech prý občas dochází, ovšem i zde je výrazná naděje na zlepšení. Chce to trochu času.
Jenže ona si pamatovala. Byly to útržky, ale vytrvale se jí vracely ve snech i v bdění.
Všichni věděli o laboratořích, kde dokáží lidský materiál přetvořit prakticky v cokoli. Sestaví ho, jen aby ho znovu rozebrali. Nebo nechají tělo, mozek odhodí jako zbytečnost – při tom pomyšlení si představila mokvavý zvuk, který orgán udělá – a lebku naplní mozkem někoho jiného, kdo si zaplatil za nové tělo mladšího klonu.
Její mozek chvílemi plaval jako na vodě, pohupoval se a vznášel se v soukromém stavu beztíže.
Pak tu byl ten skřet. Jeho návštěva potvrdila její obavy. Prý byl jejím velitelem. Měl spoustu řečí o její odvaze a nasazení v akci, o tom, že se o ni postarají. Jestli si mohla být něčím jistá, tak tím, že pozná strojený úsměv a nervozitu. Tolik se snažil ji uklidnit, až na něj chtěla řvát.
Že ví, o co tu jde.
Dobrá, jen tušila. Ale co všechno jí v téhle nemocnici-laboratoři vzali? Ten zakrslík všemu musel velet ze zákulisí podle toho, jak personál plnil veškeré jeho příkazy.
Používal to jméno, co jí dali, jako zaklínadlo. Když ho stokrát vysloví, třeba mu jeho oběť uvěří.
Ona už ale nechtěla být další tělo, s nímž si budou dělat, co se jim zamane.
Skrček slíbil, že ji brzy opět navštíví.
A ona do té doby musí ve své laboratorní ubikaci najít nějaký použitelný ostrý předmět.
Jinak si bude muset vystačit s těma rukama, které jí tak úplně nepatří.