Dole

Nahoře se pořád děje něco ohromujícího. Dole je klid. Jen klimatizace tiše bzučí.
Zásoby vydržely dlouho. Nakonec zbyly jen tři… objekty? které mohou zahnat hlad.
Dívám se na své ruce. Jsou staré. Neplodné.
Sedím nehnutě, chlapec mě přehlédne, když vejde do jídelny. Na židli si sedne obráceně. Zakousne se do opěradla.
“Nejez tu židli,” řeknu.
Možná, že už zítra bude nahoře klid.
“Dřevo je přírodní materiál,” podívá se vzpurně, “nějaký živiny v něm budou.”
Nejmenují se tak, ale myslím na své společníky jako na Adama a Evu.
“Nejez tu židli,” zopakuju tiše a zavřu oči, “TA nemá žádnou nutriční hodnotu.”