Kráčela smrt

“Blyať,” pronesl šeptem muž v čele ukrajinského davu na předměstí Kyjeva při pohledu na doutnající mrakodrap.

Deštivo. Ulice Žytomyru vypadala ponuře. Těla, která po měsících vysílení neměl nikdo sílu pohřbít, tu ležela tak, jak zahynula. Na boku vedle svého kola, čelem k nebi u vrátek do zahrady, za volantem automobilu.

Poté, co odjela vozidla novinářů, tu zavládlo temné ticho. Nebyl to první ani poslední útok na nemocnici v Luhanské oblasti... A my to věděli...

Poltavané si již prošli stádii polekání, strachu, obav, rozhořčení, nenávisti, deprivace i smutku. Čím si procházeli nyní, NEMOHL rozumět nikdo jiný.
Snad ještě zbývala víra, naděje.