DMD č. 5. pro 5. 4. 2022. Téma: Čtyři strofy katastrofy

“Opravdu tu musíme být?”
“Huš, dětem to udělá radost.”
Vánoční besídka byla v plném proudu. Na pódiu se střídaly skupinky dětí i jednotlivci. Zrovna skončilo představení tanečního souboru Ovčáček a na pódium nakráčela skupina recitačního kroužku Marlenka.
Dítko za dítkem se střídalo u mikrofonu a přednášelo básničky. Verš za veršem, strofa za strofou. Málokterému se podařilo vyprodukovat srozumitelný přednes, ale rodičům to nevadilo. Nikdo si nevšímal jemného chvění země. Když skončilo poslední dítě, v jevišti se do zmateného křiku diváků rozestoupila plamenná jáma pekel.
Rituál sedmé pečeti byl dokončen a Prastaří přijali svou oběť. Bezejmenný setřásl své okovy a povstal.

Časně ráno, nachystáno,
na náměstí lešení,
černě tkáno, Ferdou dáno,
budí řádné zděšení.

Ruce dvě mé, vymydlené,
budou se dnes ohánět,
hlavy padlé, vystavené,
šířit strach a zavánět.

Nebojím se chopit práce, však jsem za ni placený,
na tu dnešní mám mít ale čtyři meče připravený.
Jak jsem řekl, jsem muž činu, žádná slabá povaha,
přec v koutku duše cítím vinu, opouští mě odvaha.

Tak konečně dvacet sedm, dílo dokonáno jest,
ničeho už nelituji, pravím na katovskou čest.
Na památku těmhle pánům,
přesvědčeným luteránům,
čtyři strofy - moje strofy,
smolím tu teď při svíci,
poučení z katastrofy,
do morku kostí mrazící.

Egypt - nejprve přijetí, pak zajetí a nakonec ponížení. 400 let, během kterých se zapomnělo i nezapomnělo.
Babylon - odvlečení jako trest za nevěru ve vlastní zemi. Nová šance se spojit, nebo navždy rozptýlit, splynout s okolím.
Řím - spoutání ve vlastní zemi, změny v myšlení a kultuře, snad ničivější, než jakékoli odvlečení.
Diaspora - v komunitě i v samotě zachovávaná víra. Požehnání, které se neváže na geografii. Úspěchy, které se neodpouští. Smutek za něčím, co už dávno není...

Do takových dějin zní znovu a znovu zaslíbení - ujmu se tě, vyvedu tě, zachráním tě, shromáždím tě. Budu s tebou, když ty budeš se mnou.

There was nothing at all poetic about it. Lucious watched the flapping pages fly past his hiding place in the ship's hull, trying to see butterflies or falling leaves, but they were just books.

"Jesus," he muttered, pressing his face to the opening that let air into the secret passageway. That had escalated quickly. Another murmur of voices from above; a new batch thrown overboard. Books, not people. Small mercies.

All he had in here were his thoughts, and they kept coming back to the last poem Blackbeard had made him write down. Just four stanzas.

And all this catastrophy.

Na Červeném trpaslíku
bylo ten den mnoho křiku.
Zkazilo všem náladu,
že měl Kryton závadu.
Zlá to krutá nehoda,
spálila se dioda.

„Než se dočká opravy
budete se starat vy!“
pravil Holly bez odporu
sám v bezpečí monitoru.
Rimmer se jen chvíli rmoutil,
ve mdlobách se záhy zhroutil.

Lister si vzal na starost
aby bylo jídla dost.
Však přes uběhané nohy
na vaření nemá vlohy.
Vše, co bylo na menu
pohltily plameny.

Kocour mířil do prádelny
se satény, s plátny, se lny.
Kalhoty šly do pračky,
ven však už jen dupačky.
Chtělo se mu hrůzou křičet,
tvíd nesnese nad čtyřicet!

"Men rely on more... straightforward approaches."
To prove a point he touched her again.
"Stop!" she gasped, surprised by her own reaction.
He stepped back, satisfied.
There was a pulse of familiar magic.
The artifact combed her memories, dragging unpleasant ones to the front.
"You can't turn me!" her words sounded weak.
The magic stopped and he finally faced her.
"I don't want to hurt you. Just to open your eyes."
He said it with caring sincerity.
She couldn't look at him.
"You're smart," the baritone persuaded. "You know *they* are using you..."
"...just because of your gift."
She gulped.

Rodová píseň Goylů měla dvacet čtyři slok. Georgina trvala na tom, že se její produkce ujme kterási rachitická tetička, jež vystoupení pilovala posledních několik desetiletí. Alastor vydržel hodně a ani kvílení nového příbuzenstva ho nepřimělo hnout brvou. Nemohl ale potlačit jistou dávku závisti, když uviděl ministra, jak diskrétně opouští prostor. Píseň byla v první čtvrtině, začínala šestou sloku.

Při sedmé hudebníkům vyhrkly slzy dojetí. Při osmé museli křísit někoho vzadu v sále. Při deváté už i Moodymu začalo cukat v oku. Desátá sloka byla ukončena předčasně, když na pódium vtrhl člen ministrovy ochranky. Goylovi vstávali na protest.
„Atentát! Ministr! Rychle!“

“Blyať,” pronesl šeptem muž v čele ukrajinského davu na předměstí Kyjeva při pohledu na doutnající mrakodrap.

Deštivo. Ulice Žytomyru vypadala ponuře. Těla, která po měsících vysílení neměl nikdo sílu pohřbít, tu ležela tak, jak zahynula. Na boku vedle svého kola, čelem k nebi u vrátek do zahrady, za volantem automobilu.

Poté, co odjela vozidla novinářů, tu zavládlo temné ticho. Nebyl to první ani poslední útok na nemocnici v Luhanské oblasti... A my to věděli...

Poltavané si již prošli stádii polekání, strachu, obav, rozhořčení, nenávisti, deprivace i smutku. Čím si procházeli nyní, NEMOHL rozumět nikdo jiný.
Snad ještě zbývala víra, naděje.

Nečekaná vlna odporu se vzedmula proti hudebnímu klipu sponzorovanému Mezizvířecí sportovní asociací, jenž má za cíl motivovat mládež ke sportu. Píseň o čtyřech slokách, kterou doprovází záběry úspěchů mladých talentů, je prý nevkusná a diskriminační.
„Třeba hned první verš: Nemusíš mít k sportu vlohy, stačí ti jen hbité nohy!“ zlobí se jeden z kritiků. „To nikdo nemyslel na ryby?“
Věta „Kdo by chtěl spát celou zimu, když může hrát hokej v týmu?“ zase uráží ty, pro něž je zimní spánek nezbytností.
Sporných pasáží obsahuje text nečekaně mnoho. Není proto vyloučené, že jde pouze o snahu upoutat ke kampani pozornost médií.