Stojím uprostřed louky. Rozhlížím se dokola. Kolem dokola a za horizontem nic, než modrá obloha. Stojím na hebké zelené trávě. To je divné, pomyslím si a rozejdu se jedním směrem. Jedno jakým – horizonty jsou naprosto identické. Jak tak kráčím po měkké trávě, přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostal? Co to, že si nemůžu uvědomit, kde jsem se tu ocitl. Jdu již nějakou dobu a stále nic. Horizonty, jeden jako druhý. Kolem dokola jen zelená hebká tráva, po které kráčím. Vypadá to absurdně, jako virtuální realita. Sakra, co se děje? A kde jsem se tu vzal? Už běžím... Nebo ne?
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Hm, legrační. A docela z toho
zana
Hm, legrační. A docela z toho mrazí.