15. Vyzvídání

„Ve středu bude Valentýn,“ pronesl významně Sirius během chirurgické konzultace na první vyšetřovně.
Edward vzhlédl od nejnechutnějšího bércového vředu, jaký kdy viděl, a pozvedl obočí.
„Máš pro mě nějaký návrh?“
„Říkal jsem si, že…“
„Ano?“
„Že bysme mohli…“
„Copak bychom mohli?“
„Jít do divadla.“
„Do divadla?“
Edwardovi vypadlo z ruky pero. Sirius sledoval, jak se sklání k zemi, aby ho sebral.
„Máš divadlo rád, ne?“
„Mám. Avšak o tvé lásce k dramatické tvorbě silně pochybuji. Existuje nějaký relevantní důvod, proč se hodláš nechat tři hodiny mučit?“
„Třeba to, že ti chci udělat radost?“
„Víte, co by udělalo radost mně?“ ozval se chlápek na lehátku. „Kdyby mi některej z vás konečně řekl, co bude s mojí hnátou!“
„V tomhle ohledu vás moc nepotěším, pane Higginsi. Vaše hnáta bude muset pryč.“
„Jako že ji uříznete?“
„No, ještě bych ji mohl useknout, ale dávám přednost sofistikovanějšímu způsobu amputace. Nekrotická tkáň zasahuje do kolenního kloubu, takže to vezmeme nad kolenem. Vynasnažím se, aby byl pahejl co nejdelší kvůli případný protéze. Nechám vám tu informovanej souhlas. Až ho podepíšete, zamluvím sál.“
„A to je jako všecko?!“
„Z mojí strany ano. Jsem chirurg, ne psychoterapeut… Tak co? Půjdeš se mnou na Macbetha? Je od sedmi.“
„Už ses díval i na program?“ užasl Edward. „Pane Higginsi, pokud se zákrokem souhlasíte, uděláme předoperační vyšetření.“
„A můžu si to rozmyslet?“
„Ovšem. Máte… – Za jak dlouho odhaduješ sepsi?“ obrátil se tázavě k Siriusovi.
„Vidím to tak na zejtřejší večer.“
„… zhruba 12 hodin. Pak začnete umírat na otravu krve.“
Zanechali pacienta na vyšetřovně a zamířili spolu k recepci.
„Víš, že po tobě nevyžaduju, abys mi přinášel oběti? Nejsem žádný bůh sexu, který se na tebe rozhněvá a odepře ti orgasmus, když nebudeš podle jeho názoru dostatečně trpět.“
Sirius se rozštěkal smíchy.
„Ježíši, Edwarde!“
„Ne, ten taky ne.“
„Já tě přece neberu jako –“
„Nejsem tvoje modla, Siriusi. Nechci, aby ses měnil, do něčeho se nutil nebo si myslel, že něco musíš.“
Sirius udeřil hlavou do recepčního pultu a zavyl.
„Chápeš to úplně špatně, zlato! Nehodlám se kvůli tobě měnit. Ačkoli v mnoha směrech už se stalo a rozhodně toho nelituju. Já jen chci…“ Zvedl k němu hlavu a přiblble se usmál. „…blíž k tobě. Za ten divnej závěs, kterým se přede mnou skrejváš.“
„Máš pocit, že se před tebou skrývám?“
Edwardův hlas nesl nádech koketnosti. Sirius ztrácel trpělivost.
„Nemyslím tělesnou nahotu! Vím, že když na to přijde, nemáš problém vystavovat se jak poslední štětka na Piccadilly Circus ve dvě ráno.“
„Och, tvé uznání mě těší. Činím tak pouze u lidí, kterým bezvýhradně důvěřuji, že mou tajnou touhu být něčí štětkou nebudou roztrubovat.“
„Myslím duši, ty zatracenej klaune! Mám pocit, že se mnou z nějakýho důvodu nechceš sdílet podstatnou část svýho vnitřního světa.“
„V tom máš pravdu,“ přikývl klidně Edward a vzal si z pořadače novou kartu.
„Ale proč? Proč sakra?“
„Poněvadž,“ zahučel Alastor Moody cestou od výtahů, „jak by řekl proslulej kardiochirurg Borage, je snadnější votevřít prdel než srdce. Potřebuju tě nahoře, Siriusi. Frankovi přistála na stole disekující aorta a James nestíhá vyzvednout ty svoje zhejčkaný slečinky z bruslení.“

Jakmile zmizel v šatně, aby se ustrojil, Lily se přesunula z postele do pracovního koutu pod obsáhlou nástěnnou knihovnou. Nedbale zahalená jeho starým pyžamovým kabátkem usedla do kancelářského křesla a aniž by je nějak prohrabávala, začala si prohlížet papíry na desce stolu. Když se vrátil do místnosti, nijak svůj zájem netajila.
„Doktor Marvolo Voldemort? Zvláštní jméno. Kdo je to?“
„Ty jsi vážně nesnesitelně zvědavá ženská!“ zaprskal Percy a vyhnal ji odtamtud. „V životě jsem nepoznal nikoho, kdo by se ve všem tak šťoural!“
„Profesionální deformace. Můžeš být rád, že zkoumám jenom tvoje lejstra.“
„A co bys tak ještě mohla zkoumat?“
Jeho tón ztratil na tvrdosti. Přitiskl se k ní. Částečně proto, aby jí zakryl výhled na úřední dokumenty, zčásti proto, že dostal chuť se s ní znovu pomilovat.
„Nahlížíme do všech myslitelných tělních dutin. Kontrolujeme ústa, pícháme uši, proplachujeme slzné kanálky, zavádíme nazogastrické sondy, tracheální rourky, infúzní kanyly a drény, provádíme rektální i kolonoskopická vyšetření…“
„Obávám se, že těmhle praktikám tak docela neholduji. Můžeme si normálně zašukat?“
Lily ho opřela o stůl a dlouhým polibkem vyjádřila souhlas. A taky při něm nechala otevřené oči a pokusila se zachytit něco víc z dopisu adresovaného společnosti Voldemort Nuclear Laboratories, Ltd., sídlem v kanadském Ontariu.

„Dlouho jsem tu nebyl,“ okomentoval Harry vývěsní štít hospody U Jednorožce, když pod ním procházel dovnitř.
„Neříkejte, že jste taky přestal pít,“ ušklíbl se Edward, podržel mu dveře a pak je rázně zabouchl, neboť si dobře pamatoval, že bez použití síly se dovřít nedají.
„Nepřestal jsem s pitím, jen s flámováním. Ahoj, Carlo.“
„Dobrý večer, pánové. Co si –“ Při pohledu na Edwarda ztuhla a chvíli vypadala, že bude potřebovat lékařskou pomoc. Naštěstí v ruce nedržela žádné sklo.
„Zdravím vás, Carlo,“ usmál se na ni.
„Severusi? Jste to vy?“
„Ano, jsem to já.“
„Ale proboha jak?“
„Program na ochranu svědků. Dali mi novou identitu. Dlouho jsem žil v zahraničí.“ Sděloval jí to unaveným tónem člověka, který je nucen ta slova odříkávat až příliš často. „Teď jsem Edward. Můžete mi říkat Ede.“
„Bezva… Ede,“ vypáčila ze sebe. „A skotskou pijete pořád, Ede?“
„Pořád.“
„Takže skotská s ledem a gin s tonikem?“
„Tisíceré díky.“
Oba počkali na své drinky a posadili se do zadní části lokálu, kde byl dostatečný klid pro soukromý rozhovor.
„Dlouho jsem sbíral odvahu s vámi někam vyrazit,“ přiznal Harry.
„Vskutku?“ opáčil Edward. „Dřív jste se nerozpakoval zvát mě na rande. Dokonce jste se neostýchal předkládat mi mnohem pregnantnější návrhy.“
„Ano, mám to stále ještě v živé paměti. Spolu s jinými, neméně živými vzpomínkami.“
„Cítím hořkost.“
„Krev. Kovovou pachuť rozryté rány, kterou jsem docela nedávno otevřel a trochu se v ní pohrabal, abych jí pomohl uzdravit se.“
„A povedlo se?“
„Proces hojení stále probíhá. Je to citlivé.“
„Rozumím.“
„Sotva.“
Edward naklonil hlavu na stranu a zpytavě se na něj zadíval, s koutkem úst výsměšně pozvednutým.
„Vy jste nejspíš přesvědčený, že jsem emočně chladný balvan, který se valí kupředu, občas někomu rozdrtí nohu, občas někoho doslova semele, a protože nic necítí, je mu to jedno.“
„Myslím, že jste mizera,“ vmetl mu Harry do tváře. „Mizera, který je s věkem čím dál přitažlivější, což mi teda situaci vůbec neusnadňuje.“
„Vím, že jsem vám ublížil,“ odzbrojil ho svým náhlým prohlášením Edward. Měl vážný výraz a v očích zranitelnou něhu. „Nejsem bez srdce, Harry, a proto vím, že nejsem ani bez viny. Rád bych vám dnes zcela otevřeně vysvětlil, proč jsem přerušil náš kontakt.“
Harry si založil paže na hrudi a věnoval mu veškerou svou pozornost. Edward usrkl whisky, položil sklenku na opěrku židle a jemně s ní kroužil.
„Každé spojení s vámi by znamenalo jedno bodnutí do prsou. Kolik takových ran člověk dokáže snést? Z kolika z nich se dokáže zotavit? Bude ta další smrtelná? Vyhýbal jsem se kontaktu s vámi, s vaší matkou i se Siriusem, protože to odloučení bylo tak nesnesitelné, že bych si po jediném telefonátu patrně zarezervoval místo v prvním letadle.“
„To je – “
„Chabá omluva?“
„Krásné vyznání.“
„Tak si ho pěkně hýčkejte,“ usmál se koutkem Edward. „Co se melodramatických prohlášení týká, vyčerpal jsem dnes zásobu na zbytek života. Od této chvíle jsem zase jen sarkastický ničema, který si vás bude dobírat, ignorovat vás a flirtovat s vámi.“
„Díky Bohu!“ vydechl úlevně Harry.
„Pro Krista Pána, co všichni máte s těmi svatými?“
„Tenkrát při vás stáli.“
„Žádného jsem neviděl. Jestli někomu vděčím za svůj život, je to Denisa Creeveyová a Sirius Black.“ Edward pozvedl sklenku a dopil. „Ještě jedno kolo? Můžete při něm vyznat lásku vy mně.“
Harry nevěřícně zakroutil hlavou.
„Vy se na to třesete jako tříleťák na zmrzku, co?“
„Od rána na nic jiného nemyslím.“
„Siriuse by asi nepotěšilo, kdyby tohle slyšel.“
„Vaše starost o Siriusovu spokojenost je dojemná. Než dorazím domů, přijdu minimálně na deset věcí, které z mých úst uslyší velmi rád.“
„Vypadáte šťastně. Přeju vám to.“
„Kupodivu jsem ochoten vám to věřit. Takže… ještě jeden gin?“
„Beze všeho.“
Edward se zvedl, že dojde na bar. Vtom se z chodby vedoucí k toaletám ozval pronikavý ženský výkřik a mezi hosty vběhla pětadvacetiletá blondýnka. Tvář měla bledou, v silně nalíčených očích nepopsatelnou hrůzu.
Všichni pomalu ustali v bujaré konverzaci a obrátili k ní hlavu. Harry se ve svém křesílku také otočil.
„Ona je asi mrtvá!“
Upřeně hleděla na barmanku a rukou ukazovala na dveře dámského WC.
Carla očima vyhledala Edwarda a Harryho, nemusela se však namáhat, oba pánové už mířili naznačeným směrem. Harry si pro jistotu přehodil přes rameno svou brašnu.
Edward rozrazil dveře, z umývárny zabočil ke kabinkám a v jedné z nich nalezl ženu, jejíž stav ho zdaleka nešokoval tolik jako její totožnost. Na sklopeném prkýnku zhrouceně seděla Myrtle Warrenová a z pozice jejího těla bylo zřejmé, že kdyby ji zboku nepodpírala umakartová stěna kabinky, už dávno leží na podlaze. Nadloktí měla stále ještě zaškrcené manžetou a v loketní jamce stopu po čerstvém vpichu. Injekční stříkačka s jehlou se válela pod záchodovou mísou, společně s otevřenou kosmetickou taštičkou, kde se jasně rýsovaly propriety každého zkušeného uživatele heroinu.
Edward jí shrnul dlouhé zpocené vlasy dozadu a přiložil prsty ke karotidě.
„Ještě žije. Ať zavolají sanitku. Má zástavu dechu.“
Harry se ohlédl za sebe, kde se začínali nesměle shromažďovat čumilové. Vytipoval si toho, který vypadal nejstřízlivěji, a dal mu na starost kontaktování tísňové linky.
Edward mezitím vytáhl Myrtle z kabinky do chodbičky, položil ji na záda, zaklonil jí hlavu, předsunul spodní čelist a zkontroloval dýchací cesty. Nejprve pouhým okem, poté i svítilnou.
„Airway bez překážky. Musíme ji rozdýchat. Máte naloxon?“
Harry se pohrabal v brašně a zatímco natahoval roztok do stříkačky, Edward zahájil resuscitaci. Harry aplikoval lék do žíly na zaškrceném předloktí, přemístil se a začal v pravidelných intervalech vdechovat vzduch do ochromených plic. Po dvou minutách Edwarda vystřídal ve stlačování hrudníku.
„Už by to mělo účinkovat,“ poznamenal Edward s lehkou obavou v hlase. „Kolik jste jí toho dal?“
„Pětku!“ vyhekl namáhavě Harry a pohozením hlavou zabránil, aby mu pot stekl do očí a tam začal štípat.
„Zdvojnásobíme,“ rozhodl Edward a přesunul se k Harryho brašně.
„Neblázněte!“ pokusil se ho zarazit Harry. „Až to nastoupí, roztrhne jí to srdce!“
Neposlouchal ho. Vybalil novou stříkačku, jehlou prorazil membránu ampule, nasál antidotum a během několika sekund aplikoval.
„Ježíš – tohle – bude – ale – průser,“ lamentoval Harry a poctivě promačkával sternum do hloubky šesti centimetrů, dokud to po něm Edward zase nepřebral.
„Záchranka už jede!“ informovala je Carla. „Co se stalo?“
Myrtle začala prudce lapat po dechu a naslepo mlátit rukama kolem sebe. Edward od ní okamžitě ustoupil. Harry jí změřil puls, pak si do uší vrazil stetoskop, počkal, až sebou Myrtle přestane házet, a poslechl si srdeční ozvy.
„Komorová tachyarytmie. Tep 150.“
Edward, který tenhle výsledek předvídal, už měl připravenou třetí injekci, kterou píchl Myrtle do kožní řasy na břiše.
„Buprenorfin,“ oznámil lakonicky.
Harry vrátil stetoskop do brašny a pomohl Myrtle posadit se a opřít o stěnu.
„Chytré,“ ocenil stručně, mezitímco kontroloval reakci zornic na světlo.
„Vy jste si vážně myslel, že bych jí zlomil srdce?“ rýpl si Edward. „Řekl bych, že už to udělal někdo jiný. Myrtle Warrenová,“ představil ji Harrymu, „moje oblíbená sestra z gynekologické ambulance Riddleovy kliniky… Tak jak se cítíte, Myrtle?“
Myrtle si osahávala pohmožděný hrudník, přerývavě dýchala a snažila se zorientovat.
„Jako by mě někdo ukázkově zmasíroval… Moment! Vždyť vy jste přece mrtvej! Proboha, vy jste… Takže já už jsem taky…“
„Ještě ne,“ ubezpečil ji suše.
„Ale jak to, že – …?“
„Berte mě třeba jako anděla strážného. A tohle jako druhou šanci.“
Dva přivolaní záchranáři si k nim proklestili cestu a Edward s Harrym jim neprodleně uvolnili místo.
„Tak co tu máme?“
„Heroin, zlatá dávka. Apnoe, bradykardie, bezvědomí. Sedm minut kardiopulmonální resuscitace, aplikováno 10 ml naloxonu a 2,5 ml Buprenorfinu pro oběhovou stabilizaci. Aktuálně při vědomí, komunikuje.“
„Doktoři?“
„Po službě.“
„Jasně,“ zachechtal se chlapík v uniformě. „Super práce, hoši. Tak my ji přebíráme, můžete se vrátit ke sklenicím. Až sepíšu záznam, přijdu si pro podpis. Stačí jeden z vás.“
„Doktor Potter vám to rád podškrábne. Miluje autogramiády. Carlo, myslím, že si s Harrym zasloužíme dvojitou.“
„Děkuju, chlapi,“ vydechla Carla ulehčeně a spěchala zpátky za bar. „Tuhle rundu máte na účet podniku.“

„Co vy tady, doktorko Potterová?“ podivil se její přítomnosti profesor Diggle, když ji spatřil na prahu pitevny.
V gumovém plášti právě zašíval svého posledního dnešního „pacienta“.
„Dobrý večer, profesore. Máte na mě chviličku?“
„Třeba celou věčnost, Lily.“ Zrakem přejel po řadách chladicích boxů. „Ti, co čekají tady, už si zpravidla nestěžují.“
Ze zdvořilosti se usmála, vešla dál a posadila se na židli u jeho úředního stolu.
„Mám na vás pár otázek. Pokud na ně nebudete chtít odpovědět, nebudu se zlobit.“
„Otázky na tělo jsou mým denním chlebem. Co potřebujete vědět?“
„Jde o těch šest náhlých srdečních selhání u zaměstnanců ÚJaBu.“
„Ano?“
„Máte dokumentaci k těm případům?“
Diggle na okamžik uhnul očima k mrtvole, aby dokončil suturu. Jakmile zastřihl nit a hodil nástroje do mísy s lihem, znovu k ní vzhlédl. Ve vrásčité tváři připomínající starého buldoka se neodráželo mnoho emocí. Byl zvláštně nečitelný.
„Nechcete odpovídat?“
„Promiňte, jen jsem se trochu zamyslel. Mám ty dokumenty.“
„Takže si pro ně nikdo nepřišel?“
„Přišel. A já mu je ochotně předal. Nevyjádřil jsem se přesně. Originály už tu nejsou. Ani fyzické kopie. Bohužel ani v počítačovém systému byste je už nenalezla. Existuje však ještě jedna záloha.“
„Máte to na soukromém disku?“ užasla Lily.
„Dalo by se to tak říct,“ pousmál se tajemně. „Mám je uložené spolu se všemi dalšími pitevními zprávami, které jsem kdy na tomto pracovišti provedl.“
Z toho zjištění se jí úplně zamotala hlava. Slyšela vlastní srdce hlasitě tlouct.
„Profesore Diggle, mohla bych do těch protokolů nahlédnout?“
„Samozřejmě. Ale musíte si počkat, až je přepíšu. Stačí příští týden? O víkendu jedu do Cornwallu na pivní festival.“
„A nechcete mi ten soubor poslat mailem? Nerada bych vám přidělávala práci. Nebo se bojíte, že by někdo mohl kontrolovat vaši poštu?“
„O to nejde, doktorko,“ mávl rukou v zašpiněné rukavici. „Kdyby ty složky existovaly v elektronické podobě, moc rád je zašlu jako šifrovanou přílohu. Žel Bohu, mám je pouze ve své paměti.“
„Co-cože?“
„Ano. Mám fotografickou paměť. Můj mozek archivuje všechno, co oči vidí napsané. Čili příští týden ty protokoly přepíšu a dostanete je do vlastních rukou.“
„Děkuju, profesore.“
Lily se stále ještě cítila poněkud omráčeně, když kráčela dlouhou suterénní chodbou ke schodišti. Ani si nevšimla Nevilla Longbottoma, kterého minula ve dveřích kanceláře radiologických asistentů. Zastavit ji přiměl až jeho hlas.
„Na shledanou, doktorko Potterová.“
„Neville! Promiňte, nezaregistrovala jsem –“
„Já vím. Mě lidi často nezaregistrují.“
Vrátila se o dva kroky zpět a nahlédla k němu. Seděl v kancelářském křesle, shrbený nad nějakými papíry a rentgenovými snímky.
„Máte noční?“
„Ne. Jen jsem tu něco potřeboval dodělat. Za chvíli odcházím.“
Otočil se k ní a když zaznamenal její zvědavý výraz, shrnul lejstra do tvrdých kartonových desek, založil je do šuplíku a ten zamkl.
„Poslyšte, Neville, když už jsem tady… Neříká vám něco jméno Marvolo Voldemort?“
Neville se podezřívavě zamračil.
„Voldemort Nuclear Laboratories. Kanadská společnost podnikající v oboru nukleární medicíny. Vyrábí značnou část radiofarmak užívaných na americkém trhu. Na evropský trh pronikla teprve před pěti lety, ale začala poměrně zostra. Vyjednala stavbu vlastního reaktoru na severu Skotska. Všechno proběhlo hladce, bez výrazných protestů místních obyvatel, ona je to prý nějaká strašlivá díra, kde žije dohromady pět lidí. A nespadá to pod chráněnou krajinnou oblast.“
„Takže ten Voldemort má u nás vlastní jaderný reaktor?“
„Ano. Na tom ale není nic zvláštního. Je to docela běžná praxe. V Holandsku jsou takové soukromé reaktory dva. Podléhají přísné regulaci tří ministerstev – průmyslu, životního prostředí a zdravotnictví. A jsou pod kontrolou Úřadu pro jadernou bezpečnost.“
„A naše nemocnice odebírá nějaké jeho produkty?“
„Samozřejmě. Jsou cenově nejvýhodnější díky sníženým nákladům na přepravu. A jejich dodávky jsou zdaleka nejspolehlivější.“
„A ten Marvolo Voldemort, to je majitel společnosti?“
„Ano.“
„Co je zač, nevíte?“
„Doktor medicíny a pohádkový pracháč. Víc vám o něm nepovím. A nejsem si vůbec jistý, jestli by to dokázal někdo jiný. On totiž veřejně nevystupuje a jedná zásadně přes prostředníky.“
Lily se bůhvíproč zahoupal žaludek a mrazení v týle pociťovala ještě hodně dlouho po tom, co opustila suterén a vrátila se na pohotovost.