26. Král Ollienu

Anlonnský palác netvořila jedna velká budova, ale soustava nádvoří a zahrad, ve kterých byly roztroušené menší domky a pavilony. Hned na prvním nádvoří sesedli z koní a Fanred se obrátil k Maile:
„Máme pořád k dispozici Švestkový sad?“
„Nechala jsem pro tebe dokonce připravit i tvůj starý pokoj,“ odpověděla.
Přikývl a poručil čtyřem mužům ze svého doprovodu, aby odvedli Laiva do jeho domu a tam ho hlídali, dokud se nevrátí. „Ale sundejte mu ten roubík a dejte mu najíst a napít,“ dodal. „Chovejte se k němu jako k jakémukoliv jinému vojákovi, který čeká na soud.“
Koutkem oka zahlédl, jak se Lycva dívá za odcházejícím Laivem. Fanred si přál, aby si mohli sednout nad džbánek piva a v klidu by jí vysvětlil, co se na mostě vlastně stalo a proč ho Maila celou cestu propaluje vyčítavými pohledy.
„Pane, král si přeje, abyste byl bez prodlení uveden do jeho zahrady,“ připomněl mu velitel doprovodu.
„Samozřejmě, vždyť už jdeme,“ zavrčel Fanred. „Lycvo, půjdeš vedle mě.“
„Můj pane, král nezmiňoval, že by si přál…“
Fanred neměl náladu na dohadování se a zřejmě to na něm bylo vidět, protože velitel se v polovině věty zadrhnul a utichnul.
No proto, pomyslel si s chmurným zadostiučiněním a vykročil, Lycvu po pravém boku, Mailu po levém. Do kopce stoupali pomalu a to mu dalo čas zkusit po očku vyčíst něco z Lycviny tváře. Vypadala otřeseně a nejistě a jeho přepadl strach, že udělá před králem nějakou osudovou chybu.
„Mluvení nech na mě,“ zašeptal jí.
„Já jsem vyslankyně. Já mám být hlas Ai Ciligh,“ opáčila.
„Budeš, jestli nešlápneš vedle. Zatím pozoruj, uč se, abys věděla, čemu čelíš. Dnes pošli do první řady mě.“
Lycva, tulačka z Ai Ciligh, která i po kluzkých kamenitých stezkách kráčela s jistotou kozorožce, zakopla na umeteném palácovém nádvoří. Natáhla k němu ruku a on ji zachytil, i když na něj nepřenesla žádnou váhu, jako by ho ani nepotřebovala. Krátce mu stiskla prsty.
Děkuji.
Než ji pustil, stisk jí oplatil.
Nemáš za co.
Prošli zatáčkou. Přímo před nimi se tyčil trůnní sál s barevnou mozaikou v průčelí a velkými mramorovými orly vedle vstupu. Lycva téměř neslyšně lapla po dechu a Fanred si jen představoval, jak na ni musí tahle velkolepost působit. Ukročil doprava, jako by se chtěl vyhnout neexistující překážce, a loktem se otřel o její paži. Jsem hned vedle tebe. Nehnula ani brvou, jen se maličko uvolnila.
Dnes ale nemířili do trůnního sálu. Místo toho zabočili, prošli bránou z tepané mříže, a vstoupili do králova osobního sídla. Podobně jako všechny soukromé části paláce místo vypadalo spíš jako zahrada než jako pevnost. Záhony květin tvořily sluncem ozářené barevné skvrny mezi umetenými cestičkami zlatého písku a tmavými plochami ve stínu stromů. V jarním odpoledni celé místo bzučelo jako jeden velký úl a vzduchem voněla mateřídouška.
Ve středu zahrady uprostřed kruhu domků rostl rozložitý jasan. Fanredovi trvalo několik kroků, než si uvědomil, co je se stromem v nepořádku – na části kmene u kořenů byla kůra zčernalá a ohořelá, jedna z větších větví napůl usychala.
„Co se stalo?“ šeptnul směrem k Maile.
„Starý král věděl, že království ztratil, tak se chtěl pomstít. Naštěstí ho Briwal zastavil, než strom poškodil příliš.“
„Zastavil?“
Beze slova ukázala na plochý kámen u kořenů stromu. Do jeho povrchu byly vytesány tři soustředné kruhy. Tento znak se pokládal na místa, kde došlo k nějakému zlému činu, aby se tam nestahovali zlí duchové.
„Tady?“ zeptal se Fanred.
„Tady,“ odpověděl mu mužský hlas a do jeho zorného pole vkročila bohatě oděná postava.
Briwal vyrostl z hubeného, vytáhlého chlapce v hubeného, vytáhlého muže, a nebýt jeho výšky, kterou se skoro vyrovnal Fanredovi, byl by se v těžké vyšívané tunice skoro ztrácel. Trochu se hrbil, jako by ho ta nádhera ve spojení s tenkým zlatým kroužkem v tmavých vlasech ohýbala, a ani v šestadvaceti letech se úplně nezbavil akné. Následovala ho malá skupinka, skládající se z vysoce postavených dvořanů a služebnictva, jedni jako druzí čekající na příkazy.
„Výsosti,“ poklonil se Fanred a při té příležitosti zkontroloval, že Lycva nezapomněla na jeho a Mailiny instrukce, které jí ráno předali, a poklekla.
„Nemusíš se klanět, bratránku, tady jsme v rodinném kruhu. Tedy, téměř,“ dodal s významným pohledem upřeným na Lycvu a její společníky. Fanred skoro slyšel, jak veliteli doprovodu vyprchává krev z tváří.
Fanred vzal Lycvu za ruku a zvedl ji na nohy. „Můj pane, dovol mi představit paní Lycvu, vyslankyni Ai Ciligh. Ona i její lid mi na cestě velmi pomohli a za odměnu jsem jí slíbil, že jim pomohu zajistit jednání s Tvou Výsostí.“
„Hned teď?“ zvedl Briwal jedno obočí. „Nejsem zvyklý, aby si poddaní diktovali, kdy je přijmu.“
„Tak je pozdrav jako mé osobní přátele a urči den, kdy se s nimi setkáš. Do té doby mohou zůstat jako mí hosté ve Švestkovém sadu.“
Briwal a Fanred se na jeden úder srdce vzájemně měřili pohledem. Fanred si uvědomoval, že způsob, jakým celou věc podal, hraničí s drzostí, ale chtěl si vyzkoušet zranitelnost královy ješitnosti. Pokud by Briwal vykázal Lycvu do nižších paláců, dal by najevo, že si cení vlastní důstojnosti víc než naděje na spolupráci, a takovému králi by se špatně sloužilo.
„Všechny domy v těchto hradbách patří v konečném důsledku mně,“ pronesl Briwal pomalu. „Propříště bych tedy ocenil, kdybys mě o plánovaných hostech zpravil dřív, než budou stát na prahu. Nicméně vzhledem k okolnostem můžeme pro dnešek poněkud ustoupit od společenských pravidel. V jedné věci ale nepovolím,“ zvedl varovný prst. „Po smrti tvé matky jsem Švestkový sad dal k užívání tobě a tvojí sestře. Nikdo nesmí projít bránou Sadu, pokud s tím Maila nebude souhlasit.“
„Hosta do domu uvádí sám Otec Ollach,“ odpověděla Maila starým příslovím. „Přijmu ve svém domě všechny přátele mého bratra s otevřenou náručí.“
Oba dospěli, uvědomil si Fanred, který z nich tří byl nejstarší. Briwal se elegantně zbavil zodpovědnosti za výsadní postavení, které vyslanci s ubytováním v soukromých prostorách člena královské rodiny dostali, a Maila politický problém obratem převedla na pouhou zdvořilostí záležitost, prosté dodržování starých zvyků. Jedním dechem se také distancovala od případných následků, když je označila za bratrovy přátele.
Fanred se znovu zlehka uklonil a k vlastnímu překvapení uctivé gesto tentokrát myslel upřímně. Maila mezitím rychle vydala pokyny, aby pro Ai Ciligh připravili volný pavilon. Fanred ji ale sotva vnímal, protože z jednoho z domků vyšla mladá žena a zamířila přímo k němu.
Kráčela jako když pluje labuť, ale znal ji a věděl, že takové tempo je u ní skoro jako běh. Šaty barvy sliennské půdy měly sice jednoduchý střih a jen málo ozdob, ale přesto zářila víc než kterákoliv jiná dvořanka. Z drdolu modročerných vlasů, kam kdysi vetknul kopretinu a zpečetil oba jejich osudy, jí spadal na ramena krátký závoj na znamení jejího vdovského stavu. Deset let si zakazoval na ni byť jen pomyslet, odháněl myšlenky na ni jako neodbytné můry, které se stále vrací k plameni, nehledě na to, jak moc je pálí – a teď stála přímo před ním.
„Fanrede,“ splynulo jí ze rtů.
„Nev…“ Zvuk se mu zasekl v hrdle a musel si odkašlat.
„Vítej doma,“ vzala ho za ruce. „Čekali jsme tě.“
Podíval se jí do očí a na moment se celý svět scvrknul na otázku, která visela mezi nimi. Ale i když její do bronzova opálené tváře zůstávaly hladké a svěží, viděl v nich vepsané rány, které utrpěla během jejich odloučení. Každý z nich prošel svou vlastní válkou a zajetím, a nevrátil se z nich ten samý Fanred a ta samá Nevaia.
Pustil její ruce a vysekl jí poklonu, delší a hlubší než ty, které věnoval Briwalovi.
„Královno vdovo.“