1. Muž v rohu

V den jarní rovnodennosti, na svátek Dairmachan, zastavil Fanred a jeho družina v maličké osadě. Pro těch pár chalup nemělo smysl vymýšlet název, a tak se jim říkalo podle jediné významné stavby – Eamonův hostinec.
Vesnice zela prázdnotou. Rolníci se nejspíš ještě nevrátili z vyhánění dobytka na venkovní pastviny, i když hostinec už byl ozdobený proutím a prvními kvítky na večerní slavnost. Fanred před ním zastavil, seskočil z koně a podal otěže jednomu z vojáků – poslední, co potřeboval, bylo, aby jeho kůň začal okusovat dekorace.
„Můj pane,“ oslovil ho voják opatrně, zatímco jeho druhové se rozhlíželi na všechny strany, „nám opravdu nevadí přenocovat v lese. Máme stany a dost sušeného masa…“
„Strávil jsem v armádě osm let, stanů a sušeného masa mám po krk. Jestli jsem si ze služby Jeho Jasnosti něco odnesl, tak zvyk nikdy nepropásnout možnost teplé večeře a noci na slamníku.“
„Já radši noc na zemi, ale beze strachu, že mě někdo propíchne,“ zabručel jiný voják, ale ne dost potichu.
Fanredův hlas křísnul jako ocílka o křemen. „Válka už skončila a deabartští nejsou barbaři, aby nás na potkání podřezávali jako ovce. Ale jestli se během mého zajetí rozmohl zvyk přijímat do ollienské armády zbabělce, tak prosím, zůstaňte v lese za vsí a ráno si vás vyzvednu.“
Měřil si své muže jednoho po druhém a každý z nich uhnul očima před jeho upřeným pohledem.
„Dobrá, jsem rád, že si rozumíme. Vy dva zůstanete u koní, vy dva se mnou,“ ukázal, a aniž by čekal na reakci, vydal se ke dveřím.
V příšeří hostince Fanred rozeznal u kamen upachtěnou ženu a v rohu tušil postavu osamělého hosta. Na jednom ze stolů pospávala skvrnitá kočka a vzduchem voněly buchty a bylinky.
Hospodská vzhlédla od hrnce úctyhodných rozměrů a narovnala si šátek na hlavě. Už se nadechovala, když si všimla ozdob ze stříbra a tyrkysu a černých kreseb kolem jejich očí. O krok ucouvla a mimoděk natáhla ruku k noži, který ležel vedle nakrájeného masa.
„Ollienští tu nejsou vítaní,“ vypravila ze sebe přiškrceně.
„Přicházíme v míru,“ zvedl Fanred dlaně.
„Naposledy takoví jako vy přišli s meči a pochodněmi.“
Fanred pomalu sáhl za pas a vytáhl hůlku z lipového dřeva, pomalovanou červenými a zelenými pruhy, zakončenou řezbou salamandra. „Nesl někdo z nich tohle? Víš, co tahle hůlka znamená?“
„Liachra,“ přikývla hostinská, „symbol vyslanců knížete.“
„Nemusíš nás vítat, paní,“ řekl Fanred. „Stačí nám večeře a místo k přespání.“
Žena nejistě přešlápla. „Kolik vás je? Máme jen dva pokoje a jeden z nich už je obsazený.“
Fanredovi se na jazyk hrnula poznámka, že se možná jeho společníkům přece jen splní jejich sen spát v lese, když se za jeho zády ozvalo:
„Vaše pokoje jsou až příliš velké pro osamělého pocestného, rád se o ten svůj podělím.“
Tvrdili mi… Přísahali… bleskla Fanredovi hlavou nedokončená myšlenka, a vzápětí následovala další: Měl jsem tušit, že pro něj obecná tvrzení prostě neplatí.
Přesto se musel přesvědčit. Otočil se a udělal několik kroků, aby se ani ve špatném světle nemohl splést. Ale sluch ho nešálil, hlas skutečně patřil k páru jantarových očí a neskutečně hustých vlasů.
Host se naklonil kupředu a líně protáhl: „Kdo by si tehdy mezi kvetoucími orsejemi pomyslel, že se jednou setkáme v hostinci jako mírumilovní pocestní. Nemám pravdu, veliteli?“
Fanred neodpověděl, pořád se snažil pochopit, jak je možné, že tady nad hrnečkem bylinkového čaje sedí muž, který měl být už dva roky mrtvý.