Ztráta

„Moje holčička. Varovala jsem, že je falešný. Nevěřila mi. A když ji opustil... Rozum jako by se zatemnil. Mě vinila. Že prý jsem ho vyhnala. Rozumné slovo neslyšela. Doufala jsem že čas... A voda mi ji vzala.“
Otýlie vzlyká, že by se kámen ustrnul.
„Roky jsem hledala. Dokážu ji dostat zpátky. Jen musím mít něco jejího. Cokoliv. Ale nejpozději do týdne. Na filipojakubskou noc. Letos bude mocná. Tak blízko úplňku. Tomu prvnímu jarnímu. V tom je síla zrození. Prosím. Já k vodě nemůžu. Nevěří mi.“
Upře na ně zoufalý, uslzený pohled.
„Uvidíme, co půjde,“ ozve se kupodivu jako první Klaudie.