Chlapec, ke kterému mluví země

Jsem na sebe velice hrdá. Překonala jsem se a potlačila svůj perfekcionismus. Já vím, že bych to uměla líp (třeba napsat to čitelně), ale nějak jsem cítila, že by to pak nebylo ono.

Nad ránem zkoušel jsem ve hvězdách číst.
Vybledlá obloha prázdný je list
Ale zem mluvila, křičela spíš:
Věř mi, můj milý, vše, co bys chtěl, smíš.
Lhaly ty hlasy, že co bych chtěl, smím.
Teď už jim nevěřím
Nezabíjím

Až na to, že dřív jim věřil a zabíjel. Proto skončil, jak skončil - s oprátkou kolem krku. I když já si stojím za tím, že za to mohla spíš scénáristova bezradnost.