50. kapitola

Když venku začalo svítat, Saskie se probudila jako první. Rafael byl po divoké noci docela vyšťáven, a proto stále tvrdě spal. Saskie vylezla z postele, neoblékala se však a tak, jak ji pánbůh stvořil, se odebrala do kuchyně ke kávovaru, který dostala od rodičů k ježíšku a který si dovezla do bytu, aby majitelé kavárny nebyli jak kovářova kobyla, a připravila dvě espressa.
S kávou se odebrala zpět do obýváku a naservírovala ji na konferenční stolek. Poté rozsvítila jemné, přímo intimní osvětlení, shodila peřinu z neméně nahatého Rafaela a zaklekla na postel k jeho nohám. Zalechtala jej a sladce pravila:
"Vstávej, miláčku!"
Rafael se pomalu probíral a snažil se orientovat v nezvyklé situaci.
"Co se děje?"
"Dnes je výjimečný den. Dokonce velmi výjimečný den!"
"Jak to?"
"Dnes je devětadvacátého února."
"Ale já nejsem Horymír," stále Rafael nechápal žádnou z neobvyklostí.
"To nevadí, že nejsi Horymír. Devětadvacátý únor je totiž den, kdy může dívka požádat o ruku chlapce. A proto se tě, pane magistře Rafaeli Vygůglile, táži, vezmeš si mě?"
Rafael byl touto otázkou pochopitelně zaskočen, nicméně někde ve svém podvědomí vycítil, že k takovémuto kroku jeho známost se Saskií již delší dobu směřovala a že možná odpověď je jen jediná. Posadil se tedy na posteli, zadíval se Saskii do očí a odvětil:
"Slečno Saskie Girgle, vezmu si tě. Jednu podmínku k tomu ovšem mám."
"A to jakou?"
"Že přijmeš mé příjmení. A budeš je řádně přechylovat."
"Velmi ráda budu Vygůglilová," odpověděla Saskie a vášnivě se na Rafaela vrhla.
A Rafael se Saskií se milovali, až se hory zelenaly. A to doslova, neboť se již blížilo jaro a z okolních kopců mizely poslední zbytky sněhu.