Můžeš hledět do světla, až se světlem staneš

V příběhu, který čteme, se vypráví o slunečním bohovi.  

„Co když se tenkrát ti lidé nemýlili?“ řeknu zamyšleně. „V létě mívám často pocit, jako kdyby se mě venku někdo dotýkal, hladil mě, líbal. Mohl by to být Hélios.“ 

„Pohanské povídačky,“ odtuší. „Máš jen citlivou kůži.“

„Sám jsi říkal, že pochyby jsou cesta k pravdě,“ namítnu.

Koutky úst se mu zvednou. Chodí v černém, ale jeho úsměv vždycky vykřísne jiskru světla. Snažím se ho z něj vylákat co nejčastěji. 

„Je to tak. Slunce ale není člověk. Nemůže tě milovat.“ 

Když odchází, skloní se nad mojí rukou a poprvé ji políbí doopravdy.