Odloučení

Yeťák sklonil hlavu a poklekl s obrovskou úctou.

„Královno hor, nechtěl jsem mu ublížit. Byl raněn, proto jsem ho vzal k sobě. Odpusťte, Výsosti.“

Zlatá srst levhartice se zaleskla ve svitu paprsků zapadajícího slunce.

Viditelně se uklidnila. Vešla do jeskyně a zničehonic se proměnila v éterickou ženu s dlouhými vlasy vlajícími i přesto, že v jeskyni bylo bezvětří.

„Vše marné jest, můj milostivý dobrodinče. An jsem jej vstříc strašlivé smrti provázela, sněžný příval se s hory svalil a nás od sebe vespolek odloučil,“ zesmutněla.

„Matko Himalájí, proč vy, tak laskavá, kterou všichni milujeme, vedete tak milé mládě na onen svět?“