Koloběh

Vejdu do dveří a uvidím M. Tváří se, že se nic neděje, ale to nemůže myslet vážně. V očích mám hrůzu a bez pozdravu začnu mluvit.
„Znáš to. Už si říkáš, že to bude v pohodě. Začínáš se bavit, je ti dobře, myšlenky se zklidní. Konečně se vyspíš. Dáš si něco dobrýho, potkáš pár přátel, konečně děláš to, co jsi chtěl tak dlouho dělat a nikdo ti to nevyčítá. Doufáš, že se nevrátí, ale zároveň ho cítíš ve vzduchu. A už je tady zase.“
„Kdo?“, zeptal se M. a posunul si brýle, aby odvedl pozornost od svého zkoumavého pohledu.
„Pondělí.“