Na vlnách

Ráno mne probudily výkřiky na palubě. Saturnin stál vedle postele rovný jako svíčka.
„Co se děje, Saturnine?“
„Odrazili jsme, kapitáne,“ řekl s ledovým klidem.
„My plujeme?!“
„Zajisté, už několik minut.“
„A kam jsme se přibližně vydali?“ zeptal jsem se, předstírajíc saturninovský klid.
„Po proudu do Mělníka, pak přes Drážďany do Hamburku.“
„A potom?“
„Kam nás zavedou větry Severního moře.“
„Děláte si legraci, Saturnine,“ začal jsem být opět nervózní i navenek.
„Nikoliv, kapitáne. Máme dokonalé krytí. Pravděpodobně zakotvíme v Kralupech.“
„Krytí? Proč to všechno?“
„Špehové hlásí, že teta Kateřina právě přijela vlakem na hlavní nádraží. Přejete si posnídat na palubě, kapitáne?“