1. Cizí

Motor vychládal. Kov občas lehce cinknul, jinak tu vládlo ticho. Po téhle silničce jezdí málokdo a malé parkovišťátko na kopci, na které se vejdou sotva tři auta, bylo napůl zarostlé.
Maud se protáhla, po druhé zkontrolovala, že má zataženou ruční brzdu a vysoukala se od volantu.
Výhled byl nádherný už po cestě nahoru, tady byl vysloveně ohromující.
Ještě založit kola obytného vozu kameny, pro jistotu, a může se chvíli kochat výhledem.
Žloutnoucí listí oznamovalo podzim a studený vítr hlásil blížící se zimu. Maud si promnula bolavá zápěstí. Obytný vůz je skvělý způsob života, pokud na zimu zamíříte na jih.
Ale zamíří letos na jih?
Na cestě byla už dva roky. Skoro byl čas na změnu.
Nemůžete pořád jenom utíkat. Někdy se musíte zastavit a bojovat.
Jinak vyblednete a rozplynete se v nicotě.

Naplňoval ji pocit určité správnosti a ona se svým pocitům naučila věřit. Oblast byla cítit správně. Roční období se na ni výsměšně šklebilo; teď, před zimou? Jeď na jih a vrať se na jaře, tvrdilo jí.
Ale podvědomí jí říkalo něco jiného.
Teď. Je čas.
To, že je na zapomenutém parkovišťátku uprostřed lesů dobrý signál, mohla brát jako znamení, ale spíš to bylo štěstí. Vyhledavačem našla stránky místních realitních kanceláří a začala projíždět jejich nabídky. Skládaly se víceméně z rodinných domů, několika farem (s velkými pozemky, vhodná investice), obytných buněk a podobně; klasické možnosti amerického středo až západozápadu. Pár domů si označila, ale žádný ji vysloveně neupoutal.
Hledala... vlastně ruinu.
Takovou, která její opravy opravdu potřebuje.
Dříve nebo později ji najde.

Dnes už není moc městeček, která by nebyla napojená na dálnici. Bez rychlého spojení s okolním světem povětšinou vymřela. Ono taky kdo by se chtěl trmácet prudkými serpentinami jen proto, aby se dostal do nějaké díry, kde lišky dávají dobrou noc?
Silnička sestoupala s kopce a vlila se do široké dálnice. Maud jela maximální povolenou rychlostí a ostatní auta ji předjížděla.
Jejich problém.
Večer bude o sto mil dál, teď se bude pohybovat jen po krátkých úsecích. Podívá se na další domy. Možná by to chtělo najít zastávku na oběd.
East Spring, oznamoval ukazatel. Vzdálenost uvedena nebyla, asi je to za rohem. A koneckonců, proč ne? Přinejhorším si v krámě koupí sendvič.
O pět mil dále už se proklínala. Mohla to přece očekávat; serpentiny, kopce nahoru a dolů, úzká silnička, na které nikoho nepotká, chcípne jí auto a sežerou ji vlci.
Na šesté míli se silnice narovnala a do výhledu skočilo městečko.
Byla v něm mexická restaurace.
Tu vedla Portoričanka.

Dobře najedená chutnými tacos si rozhodla protáhnout si nohy a, když o pár domů dál zahlédla kadeřnictví, taky něco podniknout s vlasy, které jí už padaly do očí.
Kadeřník hovořil, jak už to dělávají a ona nechala jeho řeč plynout, aniž by ji vědomě vnímala. Občas se na konverzaci podílela nějakým tím hmmm nebo poznámkou o počasí.
„A co trochu oživeníčka, nějakou barvičku?“
„Možná příště,“ podívala se na sebe do zrcadla. Její šedé vlasy se jí vlastně docela líbily, i když by s přibarvením vypadala o dost mladší. Usmála se na svůj odraz. Krátký sestřih jí slušel.
Vítr foukal mrazivěji, nebo se jí to zdálo. Studil ji na krku. Taky to mohlo být tím, že ho teď měla holý.
Oběd, kadeřník, nějak tu utrácím.
A hele, pekárna.
Pekárna byla zákeřně kombinována s kavárnou, což zjistila, až když vstoupila dovnitř. Chleba a něco sladkého a...
Kdo dneska, v době internetu, vydává časopisy s realitními nabídkami?
Očividně někdo v okolí, kdo ještě neobjevil ty internety.
Ten časopis rozhodl.
Usedla ke stolku u okna, na talířku hříšně sladkého skořicového šneka, konvice s čajem a šálek se jí u lokte objevily během chvilky.
O mléko si musela říct.
Listovala časopisem a dávala pozor, aby šnek moc nedrobil. Obvyklá nabídka, ceny na tuto oblast skoro připomínaly drahotu. I když, ceny realit za poslední roky stále stoupají.
„Vrňauuuu...“
Šneky, čaj a kočka, která se přichází pomazlit. Co víc si tu přát?
Třeba mít víc rukou.
Maud zavřela časopis titulní stránkou dolů a jala se drbat kočku. Ta si to chvíli nechala líbit, ale pak jí něco přelétlo přes čumák, jak už to u koček bývá a bez ohlédnutí odešla.
Kočky, pomyslela si Maud a napila se čaje. Pak její pohled padl na zadní stránku časopisu. A zůstal tam.

Vhodná investice! 5 ložnic, 2 koupelny, 1800 čtverečních stop, 4 akry pozemku! Na pozemku voda, elektřina, jímka! Podsklepeno (sklep nedokončený)! K rekonstrukci, ale obyvatelné!

Byla to ta fotografie.
Existuje určitý archetyp, kterému se říká Americký strašidelný dům. Má okenice a věžičku, někdy víc, oprýskanou omítku, stojí na samotě, často na kopci, vyzařuje podvědomé Zlo a když se objeví na obrazovce, zazní hudba jak z Hitchcockových filmů.
Někdy je celý ten dům v Hitchcockově filmu.
A tohle byl přesně takový dům. Na kopci nad městem.
Jak to, že jsem si ho při příjezdu nevšimla? Měl mimikry? Nemá rád lidi?
Nebo jen ze silnice není vidět?
Málem vyběhla ven, aby se podívala, kde vlastně stojí. Ještě před deseti lety by to udělala.
Teď ale měla priority srovnanější.
Dojedla šneka, dopila čaj, popadla nákup a pomalu vyšla ven.
Dům se tyčil nad městečkem jako jeho temný strážce. By se zdálo.
V tu chvíli, kdy jste si ho všimli. Šedé oprýskané zdi částečně splývaly s lesem na pozadí, jen silueta vížky se jasně rýsovala proti obloze.
Díra ve střeše byla vidět až odsud.
Tak se na to podívejme. Ruina, trochu moc velká, horko těžko obyvatelná a, pokud můj šestý smysl nelže, prosycená Zlem. A levná.
To zní jako přesně to, co hledám!
Maud už tady dneska docela utrácela. Ale vypadá to, že bude utrácet ještě o něco víc.