10. kapitola - Mezi chlupy

Podrážek přibejvalo. Pochopil jsem, proč se za mnou rybenky nehnaly nahoru.
Rybenky totiž nejsou na krunýř padlý a nestojej o to, dostat se zbytečně na oči těm nejhorším predátorům. Na rozdíl ode mě věděly, že nad podlahou je právě čas lidí. Kdybych nebyl pitomec, taky by mi došlo, že právě podle lidí maj nastavený období aktivity a odpočinku.
Kličkování mezi podrážkama není můj oblíbenej sport, ale pod podlahu jsem se vrátit nemohl a musel jsem zmizet dřív, než si mě nějakej agilní liďák všimne a vyhlásí poplach.
Naštěstí se záchrana objevila hned vedle jedněch zablácenejch polobotek. Čtyři tlapy s dlouhýma chlupama. Tomu se u nás na divadle říká Canis Ex Machina. Chyt jsem se hned tý nejbližší, ale málem jsem zase spad, když se od kotníku ozvalo: “Vida, vida, kdo si ze všech psích noh na světě vybral právě tu mojí.”