Shrnutí: Vítek čeká, až Ivan přijde a uvaří večeři a přitom přemýšlí, že to není fér nechat vykastrovat jejich kocourka, když ten vůbec netuší, co se mu chystají provést.
Poznámka: Politického (ani erotického) tam nic vlastně není, lze číst i jako originálku. Současně s Letní dobročinností je to i příspěvek do Tropického binga, a to na zadání číslo 08 Vědění nebo moc, kterou by lidé neměli mít.
Podporuji: Depozitum u Šimona (lze přispět na transparentní účet 2402632528/2010, na webu mají taky velké tlačítko s QR kódem)
-------
„No, jen se hezky umej,“ zabručel Vítek od stolu, za nímž si s brýlemi na nose pročítal ještě nějaké podklady na zítřejší výbor. Bylo sice na práci už docela pozdě večer, ale měl tušení, že ráno na to nebude mít čas. A stejně neměl čím jiným se zabavit, než domů přijde Ivan a pustí se do slíbeného vaření večeře.
Pan Placka, černý kocour, jehož oslovil, k němu zvědavě vzhlédl. Doteď se rozvaloval uprostřed koberce, kde si ve své typické rozpláclé poloze, podle níž ho pojmenovali, intenzivně čistil srst všude, kam dosáhl, nyní s tím ovšem na moment přestal, růžový jazýček rozkošně povystrčený z tlamičky, jako by čekal, co ještě mu Vítek řekne.
Ten se nad tou roztomilostí začal uculovat.
„Hezky se umej, ať se paní veterinářce zejtra líbíš, až ti bude ušmikávat koule,“ pobídl ho tedy, když byl kocour tak zvědavý.
Kocour pokračoval v očistě, jako by mu rozuměl, ale bylo jasné, že nerozumí ničemu, to by totiž nebyl tak klidný. To by ho představa, že zítra ráno půjde pod nůž, dost zneklidnila. Když tak Vítek pozoroval, jak se nic zlého netuše spokojeně rozvaluje a usilovně olizuje, přišlo mu to vlastně od nich dost podlé, že o něm rozhodují, aniž by on mohl chápat, k čemu se schyluje.
Kdyby to tušil, rozhodně by byl proti.
Kocour se ve své slastné nevědomosti právě rozkošnicky protáhl, a pak vstal a vyrazil na pružných tlapkách k němu, u křesla se s mňouknutím odrazil a skočil mu do klína.
Vítek potřásl hlavou a začal ho drbat.
Takové hloupé, důvěřivé zvířátko. Kdyby tak vědělo, že ho zítra tyhle ruce strčí do přepravky a odvezou k doktorce, aby mu uřízla kus těla.
Kocour se hlasitě rozpředl a Vítek si sundal brýle, protože bylo zjevné, že teď už žádné podklady číst nebude, vzal si kočičí kartáč a začal ho česat. Bylo to uklidňující, ale i tak v něm hlodala provinilost. Přestože k ní vůbec neměl důvod. Kastrovat kočky je přece normální, tak co nad tím tak dumá? Placka bude jeden den oblblý po anestezii a druhý den už ani nebude vědět, že nějaké koule měl.
Jenže by je nejspíš chtěl dál mít, kdyby dostal na výběr.
„Čau,“ vpadl mu zničehonic do myšlenek radostný hlas. Tak moc byl zadumaný, že Ivanův příchod domů dočista přeslechl.
Hned k Ivanovi vzhlédl, ale asi se neusmál tak jako obyčejně, když Ivana uviděl, protože ten došel až k němu, rozcuchal mu vlasy a zeptal se: „Proč se tu oba tak mračíte?“
Vítek se automaticky podíval na kocoura ve svém klíně, který se pochopitelně mohl mračit jen těžko. Naopak, přivíral blaženě oči, poněvadž ho Vítek drbal v kožíšku, a teď se k němu přidal i Ivan a začal ho hladit po hlavičce a pod bradičkou. Kocour zavřel oči úplně, natahoval k Ivanovým prstům krček a rozpředl se snad ještě hlasitěji. Vůbec netušil, jaký osud mu na zítra připravili. Vítkovi to znovu přišlo nespravedlivé a rozhodl se, že to tedy řekne nahlas, když už si Ivan všiml, že se mračí.
Zvedl oči od kocoura zpátky ke svému příteli, jenž na něj láskyplně shlížel, na rtech ten svůj jemný, drobný úsměv, který mu dělal i usměvavé vrásky kolem očí.
Jeho starosti s kastrací mu nejspíš budou připadat padlé na hlavu, ale asi ho pobaví, a každopádně se mu kvůli nim nevysměje. Ivan se mu nikdy neposmíval, nanejvýš si ho tu a tam maličko dobíral.
Nasadil tedy vážný výraz, a aniž přestal hladit kocoura, dal se do vykládání: „Byl jsem zamračenej, poněvadž jsem si uvědomil, že jsme o Plackovi rozhodli bez jeho vědomí.“
Ivan pozvedl obočí a Vítek proto rychle pokračoval, náležitě naléhavým tónem: „Smíme si vůbec osobovat právo mu takhle zasáhnout do života? Připravit ho o jeho mužství? Má člověk vůbec mít právo o tom rozhodovat? Líbilo by se tobě, kdyby někdo jen tak od stolu rozhodl, že ti ufikne koule?“ rozohnil se na závěr a i jeho uším to znělo poněkud přehnaně, ale byl halt ze sněmovny tak zvyklý vršit jeden pichlavý dotaz za druhým, že nad tím nemusel ani moc přemýšlet.
„Nelíbilo, ale nebyl jsem to já, kdo ti nachcal do bot,“ zašklebil se na něj Ivan.
Vítek našpulil rty. Ano, to byl značně pádný argument. Tak pádný, že honem nevěděl, čím oponovat.
„Seš roztomilej, když se spravedlivě rozhořčuješ, ale nedovedu si představit jiný řešení,“ pokračoval mezitím Ivan. „Nebo si ti snad Placka stěžoval a navrhoval něco jinýho?“ dodal rozverně, úsměv od ucha k uchu a prsty stále pod Plackovou bradičkou. Kocour z toho neměl pojem a mazlil se, jako by se nechumelilo.
„On z toho právě nemá rozum, neví vůbec, co ho čeká,“ stál si Vítek na svém. Čím víc se Ivan bavil, tím víc se do své role zastánce práv bezmocných zvířátek vžíval, přestože mu došly argumenty. „Určitě by radši nešel pod kudlu.“
„A co bysme jako dělali? Nechali ho čůrat nám na boty a honili ho po celým baráku, když se mu povede zdrhnout?“
„Mohli bychom mu pořídit kočku,“ napadlo Vítka. „Ženského pohlaví,“ dodal, aby bylo jasné, k čemu by kočka Plackovi byla.
Ivan se pobaveně uchechtl, ale zviklat se nenechal, což bylo ostatně dobře. Jeden z nich musel být ten rozumný, a díky tomu si ten druhý mohl dovolit vymýšlet kravinky.
„To víš, že jo. A pani Placková by pak měla pět malejch Placiček. Co bysme s nima, prosimtě, dělali?“ zeptal se řečnicky. „Žádný takový, zejtra jdeš pod kudlu,“ prohlásil kategoricky a zvedl mu přitom kocoura z klína.
Kocour se bez protestu nechal přivinout do jeho náruče a dál předl. Když mu Ivan řekl: „A vůbec ti to nevadí, viď?“ jen na něj mhouřil oči.
„Taky ti ale vůbec nerozumí, co mu říkáš,“ zabručel Vítek.
„Rozumí, že ho mám rád a že pro něj chci jen to nejlepší,“ opáčil Ivan velice chlubivým tónem, a mrkal na něj s kocourem přituleným pod bradou. Vypadali oba tak rozkošně, že se Vítek dál nedokázal tvářit vážně.
„A právě teď pro něj mám poslední ňamku před tím, než začne držet hladovku,“ pokračoval Ivan, podrbal kocoura na bříšku a kouknul zase na Vítka. „A pro tebe mám k večeři pizzu, nějak se mi v tom horku nechce vařit,“ dodal a couvl od stolu, aby mu dal prostor zvednout se od něj.
„No tak dobře,“ kapituloval Vítek, „tak jsi nás teda oba uplatil.“ Vstal a konečně si Ivana pořádně po příchodu domů objal, pohladil ho po zádech a přivoněl mu k vlasům. Hned mu to připomnělo, jak mu Ivan celý den chyběl a jak je rád, že ho zase má doma.
„Ale jen pokud na mojí pizze není ananas,“ zamručel mu po chvíli tulení do ouška.
„Neni, tobě jsem vzal špenátovou,“ ujistil ho Ivan a Vítek z jeho hlasu cítil, jak se přitom usmívá.
„Hodnej,“ broukl a vlepil mu pusu do kraťounkých vlásků na spánku.
„To jsem celej já,“ uculil se Ivan, a pak už se bok po boku a s kocourem v náručí odebrali do kuchyně na večeři.
- konec -
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit