Sny ji nechtěly propustit, potvory. Šlo o takový ten druh, kdy se člověku zdá, že se proudil – a snad se mu to napůl podařilo –, jen aby ho vcucnul další sen.
V těch polovičatých probuzeních se střídaly noc a den a bylo to dost matoucí, ale zněl v nich tátův hlas, a to Šárku uklidňovalo. Někdy mu odpovídala.
Slyšela, jak jí vypráví příběhy. Hodně se v nich zachraňovalo. Ze strašlivé zrůdy se vyklubal nápadník, z dalšího nápadníka se vyklubala strašlivá stvůra. Ale stačilo ji jen držet a nepustit, i když se proměnila v živoucí oheň, a všechno dobře dopadlo. Šárka si konec nepamatovala. Asi zase sklouzla z jednoho snu do druhého jako po zamrzlém jezírku.
To ji přivedlo k tomu bahňáku v lese. A k dalšímu snu. Seděla v proutěné kukani v proutěné knihovně. Kukaň byla zavěšená pod zábradlím a sloužila jako houpačka. Až na to, že se v ní nedalo dost dobře odrazit. Když se Šárka podívala dolů, uviděla, že má levou nohu omotanou řasami. Stejně jako v tom jezeře ji nedokázala vyprostit. Zkusila řasy odkopnout – nic. Zkusila je strhnout rukama – taky nic. Zkusila nohu odtáhnout, ale rostliny ji nehodlaly pustit. Napínaly se a pak to přišlo. Křup! Prásk! Se Šárkou cuklo a prkna v podlaze, která řasy oplétaly, povolila a zvedla se jako padací dvířka.
Šárka hleděla na tančící tmavé vlny. „A je to tu zase,“ napadlo ji. Potom se jí v hlavě vyklubal verš: „…a černé vody prohledala.“
Co říkal táta o bažinách?
Táta zase něco broukal. Byla to konejšivá melodie. Konejšivě zněl i mistříčkův hlas, když jí tiskl ucho k hrudi a na záda. Cítila nějakou vůni a štiplavý pach potu. Pusu jí zalilo cosi teplého a sladkého.
V rámci obecného konejšení by nejradši stiskla tátovi ruku, protože to potřeboval.
V jednom z polobdění zachytila, jak jí vypráví závěr jakési pohádky… vlastně spíš pověsti nebo báje. Ty obvykle nekončí moc dobře.
Potom slyšela, jak si lidé šeptají o nemocech. Zdálo se, že losují některou z nich. Táta musel v té hře prohrát, protože ho mistr Zdislav chtěl poslat pryč. Jenže na krále si nepřišel.
Nejspíš to byl táta, kdo jí právě obrátil zahřátý obklad na čele na studenou stranu a tím ji probudil. Šárka samou únavou neotevřela oči a překvapivě se jí to vyplatilo, protože se táta rozhovořil. A ke všemu k tématu jejího pátrání.
„Musíš se uzdravit,“ říkal jí. „Všechno to předtím – s tvou matkou – je jako sen, který mi uniká. Je to neuvěřitelné. Jak může něco tak důležitého zmizet? Někdy si říkám, že se mě má vlastní hlava snaží uvěznit, nebo chránit před tím, co se stalo. Abych se nezbláznil. Jenže přitom mám pocit, že právě to se stalo. Kdo zapomene na vlastní ženu? Ty první roky jsem se nedokázal pomalu podívat lidem do očí.“
Šárka na chvilku překonala i přitažlivost víček a jedno oko pootevřela. Táta přecházel v nažloutlém světle a zapaloval další svíčku.
Litovala, že si nemůže dělat poznámky. Na druhou stranu se jí nechtělo moc hýbat. Znovu oko přimhouřila.
„Podobáš se jí. Určitě se jí musíš podobat. A někdy, když se na tebe podívám, sevře se mi srdce. Ale není to zlé, jestli to dává smysl,“ dodal rychle. „Mám pocit, že mě stojí veškeré přemáhání předstírat před ostatními, že je všechno v pořádku. Aspoň zčásti. Že já jsem v pořádku. Den za dnem. A navzdory všemu, co se stalo.“
„Musím si to zapamatovat,“ předsevzala si.
„Ty, Klára a Blanka mi připomínáte, že mám nějakou budoucnost. Ale díky tobě vím, že moje minulost nemohla být jen… špatná. I ta věc s mými bratry. Věřila bys, že jsme spolu jako kluci vycházeli?“
Matrace se malinko prohnula. „Jsi důkaz, že se mi to nezdálo. Moje malá kotva,“ dodal táta. „I když uznávám, že to je na někoho tak malého hodně velká zodpovědnost.“
„Tohle taky,“ připomenula si. „Zapamatovat. Na později.“
A tak malá zase nebyla.
„Asi bych měl přestat s těmi monology,“ povzdechl si táta. „Ty nevěstí nic dobrého. Zvlášť u králů ne.“
Stiskl jí prsty a ona byla ráda, že to udělal, protože svaly v její ruce měly půlnoc.
Podle těch svíček na to možná měly i nárok.
Znovu se octila v proutěné knihovně. Tentokrát ji řasy nechaly na pokoji. Stále jí scházela jedna bota, ale prkna pod chodidlem byla suchá a vyhřátá, takže to nebylo vůbec špatné.
Pod břicho rybího lustru přilétali pestrobarevní ptáci a prostorami kolem se neslo šelestění papíru. Šárka se okouzleně vydala ke schodišti a snažila se ptáky nevyplašit.
„Měla jsem si zout i tu druhou botu,“ napadlo ji, když podpatkem cvakla o dřevo.
Ptáci zakroužili. Poryv větru jí sfoukl vlasy dozadu a ptáci na něm klouzali dolů.
Šárka překvapeně sledovala jejich třepotavé pohyby, když vtom jí jeden zelený vrazil rovnou do hrudi. Instinktivně ho chytila, zatímco jeho druzi se hnali kolem a pár jí zašustilo ve vlasech. Hbitě se otočila a ještě spatřila, jak pestrobarevné hejno mizí ve skulinách mezi pruty a v oslnivé záři slunce ve dveřích.
Pod rukama necítila peří. Lekla se, že ptáka nějakým kouzlem přinutila zmizet, jakmile však dlaně lehce odtáhla, uviděla, že pták je ve skutečnosti složený z papíru. „Už umím poskládat žáby,“ prohodila sama pro sebe, když papírového ptáčka opatrně rozkládala a snažila se zapamatovat si směry přehybů. „Táta mi ukázal, jak na to.“ Měla by to předvést i Kláře.
Na papíře stálo: „Já vím. To se naučil ode mě.“
Rychle se otočila za zbytkem hejna, ale už tam žádný opozdilec nezbyl a sluneční paprsky ji oslepovaly.
Měla pochytat víc vzkazů. Do očí jí vhrkly slzy, ovšem za to mohlo to slunce s tím věčným oslepování a horkem.
Když zamžikala, ze slunce se vyklubal obrys postavy. A z toho pro změnu táta. Seděl u malého přenosného stolku a něco psal. Škrábání brku o papír znělo příjemně známě.
Po chvíli vzhlédl. Upustil brk, spěšně vstal a posadil se k ní. Zvedl obklad, který se jí svezl z čela, a přitom se ptal: „Jak se cítíš?“
„Táto,“ řekla mu.
„Máš žízeň? Určitě máš žízeň.“
Vlastně měla. Jenže tu byla ještě jiná veledůležitá věc, kterou mu musela říct.
„Nakrmil někdo Oldřicha?“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit